Zdeněk Mezihorák
Kdy jsi poprvé viděl počítač?
První počítač jsem viděl asi v 17 letech, když nás zavedli v rámci výuky na gymnasiu do jakési obří stavařské firmy (tehdy bylo všechno obří), kde byla jedna velká místnost vyplněna něčím, o čem nám řekli, že je to počítač a vytiskli nám na tom obrázek Sněhurky a sedmi trpaslíků, který byl složen z číslic. Taky jsme měli na gymplu v rámci nějakého předmětu asi 5 hodin základů programování, nicméně k nějakým osobním počítačům nás, pokud tam nějaké byly, nepustili.
A kdy jsi hrál první hru?
No, jak vidno, rozhodně jsem nevyrůstal na počítačových hrách. V kulturním domě „Družba“ (rusky to znamená přátelství) měli nějaké automaty, ale nějak jsem to nerozlišoval od „fotbálků“ a podobných mechanických her a nijak mě to nezaujalo. Vlastně až do převratu v 89. roce jsem ani neznal nikoho, kdo by počítač měl nebo ho takové věci nějak zajímaly. Teprve za revoluce při studentské stávce jsme nějakým způsobem získali jedno PC a na tom se pak i hrálo. Pamatuji si, že tam byl „Princ“ a „F-19“. Princ se mi líbil, ale byl pro mé neohrabané prsty moc těžký, nicméně na F-19 jsem docela ujel. Tu hru dodnes považuji za mistrovskou záležitost – generované mise, kombinace nepozorovaného postupu, taktiky a akce, opravdu skvělý kousek. Teprve nedávno jsem se v profilu Sida Meiera dočetl, že to dělal on, takže už se ani nedivím, že je to taková perla.
Ještě nějaké praherní zážitky?
No praherní… Vždycky, když čtu rozhovory s vývojáři, jak měli ty commodory, spectra, amigy, tak jen tiše závidím. Já jsem si až na výšce koupil s kamarády dohromady 386, kvůli tomu, abychom na tom dělali design (typografii). Hry jsme na tom skoro ani neměli, protože jsme se báli virů a pořád to padalo (Win 3.1). Pařit jsem začal až na školních počítačích na další výšce, to byla umělecká škola a měli jsme dost času, tak jsme hráli. Tam jsem projel spoustu her, většinou akčních nebo strategií – Doom, Duke Nukem 3D, Quake, Command and Conquere atd…
Kdy tě poprvé napadlo, že bys to mohl dělat?
Mě to bavilo, zajímalo jako fenomén, ale opravdu mi něco takového prolétlo hlavou, až když jsem hrál Duka a najednou zjistil, že tam je postava – silný charakter, který je rozvíjený a pointovaný v rámci herního prostředí. Bylo to pro mě překvapení a velká legrace. Předtím jsem si nějak nevšiml, že hry mají tuto schopnost.
Kdy ses rozhodl, že chceš dělat hry profesionálně?
Studoval jsem uměleckou školu (ateliér video – multimedia – performance) a moje věci byly na prestižních výstavách mladých umělců, nicméně moc spokojený jsem nebyl. Díky zkušenostem z her a internetu jsem měl pocit, že umělecká scéna, zakletá do galerijního provozu, pracuje s digitálním prostředím většinou velmi triviálně. Proto jsem si jako námět své diplomové práce vybral „Digitální řeč“, abych toto své přesvědčení, které jsem tehdy propagoval ve škole, vyargumentoval. No a i ta teorie mě nakonec vracela k tomu, že nejinteligentněji a komplexně tyto prostředky rozvíjejí počítačové hry. Prostě mě to tak fascinovalo, až jsem to chtěl dělat. No ano, je to trochu divné, většinou se lidi k dělání her „propaří“, a já se k tomu i „proteoretizoval“. Souběžně s psaním diplomky tam bylo několik iniciačních zážitků. Jak jsem už řekl, u Duka jsem zaznamenal, že ve hře může být „postava“. Podobně Grim Fandango mě dostal kromě grafické podoby tím, jak skvěle byl napsaný. Dialogy srovnatelné s nejlepšími filmy. U Falloutu mě zase ohromil ten dokonalý nelineární narativní systém. Taky tuším u Quake jsem poprvé zaregistroval tu sílu komunity, která se vytváří okolo her. To je něco, co se v jiném byznysu nevidí. Pak už následovala práce v Pterodonu. Byla to zkušenost a několik let mého života. Sympatičtí kolegové a práce na áčkových hrách. Ale taky přesvědčení, že některé věci chci dělat jinak a pocit, že by šlo vyvarovat se při vývoji některých chyb. Proto založení Hra01.
Nějaké návrhářské krédo?
No, asi neřeknu nic nového. Dobrá hra může vzniknout dvojím způsobem: virtuózním rozvinutím osvědčených prvků (třeba Max Payne 2), nebo pomocí funkčního propojení více originálních řešení (Operace Flashpoint). Někdy to samozřejmě může být trochu mezi… (Vietcong). Dobrá hra ale nemůže vzniknout bez nápadů a herní vize. V případě reálného námětu je, myslím, dobré jít při studiu k primárním materiálům jako jsou obrazové i písemné dokumenty, vědecké práce, dokumentární filmy a svědectví z první ruky. Film a beletrie si odsud už vybrali to, co je pro daný námět nejzajímavější a hra musí udělat totéž. To, co je atraktivní ve filmu, nemusí být skvělé ve hře. (Je to ale někdy dobré pro marketing!)
Zdroj: http://www.hra01.cz
Miroslav Žák
České a slovenské hry sbírám od roku 2001. Více než o samotné hraní se zajímám o vývoj a archivaci. Mojí hlavní zbraní je motivace.
