Recenze

Dračí historie – Recenze

Entrée. Adventur už má Vochozka Trading na svědomí několik. Nejprve tu byl dnes již legendární Oslí ostrov. To byla úplně první česká hra rozumných kvalit na našem trhu. Následovalo „7 dní a 7 nocí“, které vypadalo o hodně lépe a mnohé počítačové zakrnělce potěšilo svým erotickým příběhem. Byla to prakticky první erotická česká hra. Pak přišla pecka mezi oči všem českým tvůrcům – Agent Mlíčňák. První zahraniční hra kompletně v češtině. Roztomilá adventura překvapivé hratelnosti, kterou, abych promluvil slovy kolegy, „nikdo nečekal“. „Dračí historie“ se do historie českých her zapisuje tím, že je první kompletně namluvenou domácí hrou vůbec. Bude to její jediný klad? Bojíte se, že řeknu ano? Bojíte se hodně? To se mi nesnažte namluvit, vím, že čtenáři Excaliburu mají pro strach uděláno, ale dobře, řeknu „ne“, aby to alespoň ty nejmladší z vás hned na začátku neporazilo.

V hlavní roli – drak. Přesně tak. V hlavní roli této hry je zvíře. Ke všemu je to zvíře pohádkové a ještě navíc ve většině pohádek člověku nepřátelské – drak, saň, dragon, draconus. Jak jsem už naznačil, je tato pohádka postavená na hlavu a tak jsou draci bezproblémově asimilovaní do komunity městečka pod hradem a kromě toho, že se neumí pořádně obléknout a nechtějí nikoho pustit do jeskyně za městem, nedělají žádné potíže. Obyvatelé jsou naopak rádi, že je paní draková nezve na nedělní obědy.
Jídlo hraje v DH vůbec důležitou roli. Všechno se to motá kolem kouzelné polévky, zachránění bratříčků určených ke konzumaci a zákazu pojídání trpaslíků v celém království. Bertova matka neustále kuchtí na plotně polévku, žebrák pod hradem má hlad, ale sní pouze rakvičku s čerstvou šlehačkou, zatímco obr má všechny trpaslíky dávno naložené v láku. Mluvící židle se pasou v lese, ježek jde po jablku a hradní kuchyně skrývá mnohá překvapení. Velký jedlík má stroj na metání buchet, který ho udržuje při životě, aniž by dotyčný musel pohnout prstem. Bert musí solit, kořenit, přidávat ingredience jako kvasnice či ponožky. Jeden má z toho pocit, že by měl Vochozka své lidi trochu více živit. Přinejmenším pak autory scénářů. Zpět k drakovi. Hlavní postava vlastně ještě žádný pořádný drak není. Nemá ani pořádná křídla, natož pak vytahané tričko jako jeho otec. Je to prostě malé juvenilní dráče a jmenuje se Bert. Tato originální idea (hlavní postava – drak) není poslední, kterou ve hře najdete.

Myslím, že hry s draky v hlavní roli můžeme bezproblémově spočítat na prstech jedné ruky. V rychlosti se mi vybavuje můj oblíbenec – osmibitový Thanatos, se kterým jsem se něco nalétal. Pak si ještě dokážu vzpomenout na Draconuse, mou další osmibitovou lásku. Tedy nemyslete si o mě, že jsem nějak na draky, nebo tak něco. Náhodou jsem docela normální. Náhodou… docela. Asi. Je škoda, že se autoři nepokusili šanci, která se jim neotřepaností zmiňované myšlenky naskytla, vyždímat do poslední kapky a dát nějakým kreativním způsobem hráči najevo, že skutečně ovládá draka. NoSense se ve skutečnosti omezili na poznámky o škrábání v nozdrách a trochu animovaného dýmu ze stejného místa. Hráč má tak pocit, že chodí, jako v tolika jiných adventurách, se zcela anonymní postavičkou. Hned na začátku vašeho nadšení vás to pochopitelně netrkne, ale s postupem času si právě tohoto aspektu DH zarytí pařani povšimnou. Konzumní hráč, popřípadě hráč podobného věku jako drak se ovšem nemá čeho obávat.

NPC POSTAVIČKY. Po tom co jsme rozpitvali mini-draka Berta se můžeme s klidným svědomím vrhnout na NPC postavy (postavy neovládané hráčem), které nám ještě v Dračí historii zbyly. Dokud máte na paměti mou výtku k Bertovi, uvedu postavu, která vychází daleko méně plošná než hlavní hrdina – odpudivý obr. Tenhle neohrabanec docela inteligentně konverzuje a do nejmenších podrobností rozebírá svou zálibu v pojídání trpaslíků. Bez zbytečných brutalit se zmiňuje o jejich skladování v láku a o nejlepších receptech na jejich úpravu. Chvíli máte pocit, že se bavíte se starou babičkou u plotny.
Do hezkých dimenzí se nám vytvarují další NPC – židle v lese. Personifikace tady nabírá díky fantazii autorů tak šílených rozměrů, že jim nestačí, aby židle mluvili, vytvořili jim celou historii. Hráč se dokonce dozví o jejich revolučním hnutí a jeho krvavém (v tomto případě ne doslovně) potlačení. Židle mají vůbec spoustu zajímavých zvyklostí. Živí se trávou a pro zábavu levitují. Škoda, že si pokecáte jen se třemi z nich. Podobně jsou na tom i pařezy, které mají v zásobě rozsáhlý a neuvěřitelně nudný (to byl i tvůrčí záměr, takže se nejedná o výpadek baterií u autora textu) příběh vlastního života. Chvíli máte pocit, že se pročítáte některým ze „Závěrů sjezdů strany“. Apropos – závěry sjezdů strany. Já vám měl takovou smůlu na učitele občanky. Na základce to byla psychopatická čtyřicetiletá panna (asi z povolání), která každého jedenáctiletého caparta podezírala z kontrašpionáže a při mnoha příležitostech nás podrobovala doslova křížovým výslechům a testům zaměřených na to, kdo z našich známých, nebo příbuzných poslouchá Svobodnou Evropu. Tahle děvucha, nebo co to bylo, byla tak roztěkaná, že každých třicet sekund musela alespoň jednou škubnout hlavou. Škub! Chvíli nic a zase… škub! Hrozivě tlustý make-up na její tváři se vždy otřásl a pár jeho šupinek odpadlo a zacinkalo o podlahu. Hladomornu! Ale dost. O mém profesoru občanky z gymnázia si povíme zase někdy jindy. Takže pařezy. Mají svoji story, která mapuje jejich život. To samé platí o Trollovi, který tu hlídá most a to hned ve třech podobách. Dozvíme se, proč stávkoval, proč má „jenom“ dva rohy a jak to bylo s jeho rodokmenem. Dívky, těšte se! Uvidíte ho tu i hanbatého. Puritáni, uklidněte se! Nic z toho, co vás tak vzrušuje mu není vidět. Podobně propracovaných postav je v příběhu ještě několik. A historie všech je podobně převrácená, jako historie trolla, nebo židlí. Až se například setkáte se šipkařem, zjistíte, odkud se vlastně berou šipky atd. atp. etc. abc.

HEMINGWAY BY SE DIVIL. Po celou dobu Dračí historie někomu zvoní hrana. Ten někdo je zlá kouzelná hůlka Evelýna, jejíž konec se zcela nezadržitelně přibližuje. Když už jsme si řekli hodně o tom, kdo v DH vystupuje, jaké má koníčky, záliby a úchylky, je na čase podívat se na příběh samotný. Jak autoři prohlašují, pokoušeli se o pohádkovou grotesku. Pokud tedy vyzní některé části příběhu nelogicky, nebo šíleně, nebude chyba až tak úplně ve tmě.
Všechno to začíná jednoho krásného pohádkového dne. Zlá hůlka Evelýna se rozhodne dobýt svět a jen tak pro začátek se rozhodne vykonat nějaké zlo. Promění loutky potulného komedianta v kamenné sošky. Divadélko je zničeno! Bohužel se k tomu všemu nachomýtne i dráček Soptík, pardon, dračule Bert a toho nečeká doma za vylomeniny nic jiného, než výprask. Tady by mohla naše story končit. Barker by vylíčil, jak dračí otec za trest spálí  syna na popel. Poe by nechal tatíka propadnout amoku a v zápalu šílenství rozsekat zlobivého na kaši. Adams by vymyslel něco jako interpolační tenis. Jakmile by otec udeřil do synova pozadí, odpinkl by ho na tenisové utkání ve Wimbledonu někdy v roce 1985. Hráč na kurtu by Berta odpálil zpět atd. No Sense to zařídili tak, že když se Bert vrátí domů, není po jeho otci ani vidu ani slechu. Ačkoliv se paní draková nabídne jako dobrovolník, výprask od ní Bert rezolutně odmítne. Místo toho se vydá hledat svého otce a s ním i ten jediný správný výprask. Znáte to. Rodiče si nevybereš, jméno si nevybereš, ale ten správný výprask…

To jsme urazili tak prvních pět procent příběhu. Zbytek pak tvoří Bertovo prolézání pohádkové země. Podle vzoru „O kohoutkovi a slepičce“ musí dráčule provádět různé služby a úkony, aby nakonec dostal hlavu rodiny zpět do domácnosti. Když se mu to nakonec podaří a hráč by si mohl myslet, že je všemu dění konec, oba rodiče se „někam“ vypaří a tolik slibovaný výprask pokládají najednou za zcela podřadnou věc. Na Berta ale čeká ještě poslední boj. Musí totiž odrovnat hůlku Evelýnu. Na tak jemnou pohádku je to sice konec poněkud tvrdý, ale co naplat – příběh je lineární a nelze si vybírat. Někteří z nás by hůlku jistě raději rozštípli sekyrkou, nebo jí jen utrhali ručičky, popřípadě zazdili její spodní konce do betonového kvádru, aby si už nemohla tak provokativně poskakovat, ale co naplat, takový je život.

ANIMACE. Ačkoliv i ve skrze statické adventuře dokáží oslnit (viz mega-úspěch MYS-Tu) jinými aspekty své existence, jako je promyšlený příběh, logické úkoly a propracovaná grafika, u adventu s postavičkou (snad bych mohl použít termín adventury Monkeyovského typu?) jsme již přivykli rozsáhlým animovaným sekvencím, v nichž postavičky předvádějí nejrůznější akrobatické výkony, vyvolávají magické blesky, ohnivé deště a provádějí podobné vylomeniny. Takovéhle animace prostě nesmí v adventuře s postavičkou chybět.
Na druhé straně těžko budeme očekávat, že malý český tým zplodí za pomocí papíru a tužky stejné grafické orgie jako Sierra s jejich Vide Capture systémem. Takže máme se bát animací v DH, nebo ne? Řekl bych, že ne. Autoři se snažili a snažili se na české úrovni. Na lepší české úrovni řekněme. Předně jsou tu oživující animace, které doprovázejí snad každý screen. Tu kape kapka z rampouchu, támhle se z komína vznáší dým. Pták ustavičně naráží do stromu a padá k zemi, kde si natluče jenom proto, aby zase vzlétl a pokračoval ve své každodenní půlhodince masochismu. Houby na cestičce tancují kankán a židle v lese levitují, nebo se pasou (to jste nevěděli? Podívejte se někdy v noci do obýváku). Kromě těchto animací najdete pár animovaných sekvencí Lucasovského typu „ve stejnou dobu na jiném místě“. Myslím, že jsem za celou hru viděl celkem tři, vlastně čtyři počítáme-li intro, ke kterému se ještě musím vrátit. Tyto sekvence skutečně potěší a osobně jsem je nečekal. Říkají mi pozor, tady si někdo dal práci! Další druh animací doprovází některé akce hlavního hrdiny. A není jich tu mnoho, ale pokud jsou, působí dost dobře. Hlavně práce s poletujícím oblakem, nebo vůní z polévky, působí značně schopně.

Posledním druhem animace, o kterém se můžeme zmínit, je animace hlavní postavy. A tady bych si trochu postěžoval. Nápad s drakem jako hlavní postavou je skvělý. Animátoru se zde naskytují nevídané možnosti grafických orgií, protože si může v rámci jistých svalových zákonitostí vymyslet ty nejfantastičtější pohyby. Náš dráček Bert ale jen chodí a chodí. Sem tam se shýbne, kopne do dveří, ukáže vztyčený palec, usměje se, nebo vypustí trochu páry z nozder (ve kterých se prý rád šťourá pohrabáčem). Je to takový standard, na který jsme si už zvykli, ale mne to přesto trochu zklamalo. Možnosti originálního nápadu nebyly zcela využity. Na druhou stranu by to asi chtělo renderovat hlavní postavičku z trojrozměrného drátového modelu, no, změňme téma…
Vraťme se k již zmíněnému intru hry. Ačkoliv se skládá jen z několika obrazovek a trochy animací, lepší jsem už dlouho neviděl. Má obrovský švih a nápad s loutkovým divadélkem přes celu obrazovku jsem osobně ještě nikde neviděl. Idea s „vyblesknutím“ obrazovky fotoaparátem už byla v Nort and South, ale přesto působí hezky a poskakování písmenek názvu je taky svižné a příjemné. Hezky působí dokonce i sekvence výrobních firem před intrem. Samotné logo No-Sense, vypadá značně novátorsky a dokonce i logo Vochozka Trading potěší oko (jenom mi není jasné proč je na obrazovce po tak krátkou dobu?).

INSTALATÉŘINA A JINÉ TECHNICKÉ PRÁCE. Protože Dračí historie není jenom komplexní hrou, ale také počítačovou hrou, budeme se muset mrknout i na její technickou stránku. Protože jsem člověk chaotický, začnu od začátku (Hahá! Přelstil jsem vás! Netušili jste, že mám na mysli chaos matematický!). Instalace DH je velice jednoduchá a zvládne ji i moje sestřenice. Tedy, abych se přiznal, nezkoušel jsem to s ní, ale podle toho, jak svou sestřenici znám, zvládla by ji. Asi. Nechme toho. Prostě my ji zvládneme a basta. Na hard disk se při tom uloží zhruba jedenáct mega dat, přičemž veškeré nahrané Hamply zůstanou na CD odkud se přehrávají. Jedenáct mega na HD se může zdát někomu hodně, na druhou stranu tím získáte plynulost hry a rychlost reakce na vaše akce. Čtení z CD totiž trvá PCčku nepěkně dlouho, zatímco z HDD je tak rychlé, jak jen to na PC jde. Pokud jste tedy zvyklí z některých adventu na silné prodlevy při přechodu z obrazovky do obrazovky, tady na ně zapomeňte. Instalace zvukové karty patří k jedné z nejlehčích vůbec. Stačí spustit prográmek „setup“ a chytrý executable si ji sám najde. Bohužel není všechno zlato co se třpytí a tak si tenhle hošan najde jen parametry pro Sound Blaster. Hra totiž podporuje pouze AdLib a SB. Pokud chcete hudbu z AdLib musíte navíc provést ruční úpravu v konfiguračním souboru. Její postup je naštěstí kvalitně popsán v readme.txt a tak ji zvládne i, eh, však vy víte kdo.
Floppy verze hry je chráněna kódem vpisovaným z manuálu, CD verze je chráněna přítomností CD v mechanice, Snad mi rozumíte.

INTER – FACE = VNITŘNÍ OBLIČEJ. Tak nějak. Interface hry je vskutku povedený a díky některým shortcutovým klávesám překonává dost možná i Simona 2. Ale nepředbíhejme. Eh, co to svádím na vás. Chtěl jsem říci (hluboký hlas) „Nepředbíhej Kadlíku! Kadlíku, Kadlíku, dobrá kaše na mlíku, ještě lepší na smetaně, ale tu ty nedostaneš!“ Co to? Že bych se zbláznil? Počkejte, skočím si to ověřit….. Ne je to v pořádku, jsem skutečně stále blázen. Můžeme tedy pokračovat. Ve hře budete používat tři základní menu. Je to mapa, na níž se můžete rychle pohybovat mezi některými lokacemi, inventář a save-load paluba. Na všechna menu je přístup jednak klávesovými zkratkami – stisknete klávesu a menu je zde – a jednak z myši. Zajedete myšákem na vrch obrazovky – objevíte inventář. Zajedete na spodní okraj obrazovky, narazíte na základní menu hry s postupem k mapě, save-load atd. Prostě, jednoduché a funkční. Jako správný interface, ani tento nepřekáží ve hře, trapně nezdůrazňuje sovu dokonalost, ale skromně, aniž by na sebe příliš upozorňoval hráče, provází celou hrou.

No Sense ale nezastavil a šel dál. Jak jsem se již zmínil, dohodil nám několik příjemných klávesových zkratek – shortcutů, které činí hru obzvláště playable – česky plaiabl.
Speciálními funkcemi lez zapínat a vypínat titulky, ovlivňovat jejich rychlost a měnit rychlost dráčkovi chůze. Regulovat lez i hlasitost hudby a zvuků. A na závěr to nejlepší. Pokud zkoušíte použitelnost předmětů v určité místnosti, nemusíte si pro další chodit zpět do inventáře. Klávesami lze přehazovat jednotlivé věci pod kurzorem (viz manuál strana 6 – 10). A to jsem se ještě ani nezmínil o tom, že pokud lze předmět v daném místě použít, předmět na kurzoru se červeně orámuje. Doufám že si to hoši nenechali patentovat.

TATI, ONO TO MLUVÍ. Ano synku, mluví a navíc velice hezky. Všechny texty ve hře (kromě myšlení, které je vyjadřováno graficky „….“) jsou česky namluveny. Pokud česky nerozumíte, můžete si ještě zapnout titulky (české). You may switch on the Czech subtitles, if you want to (poznámka pro česky nemluvící cizince čtoucí tuto recenzi). Na ozvučení světa Dračí historie pracovali amatérští divadelní herci a je to poznat. Dalo by se očekávat, že první česky namluvená adventura bude odfláknutá stylem „Co se s tím budu párat, bude to první namluvený, tak lidem bude stejnak fuk, jak dobře. Alespoň budu moct u další takový hry udělat snadný kvalitativní skok vpřed. He, he…“. Očekávat bychom to nepochybně mohli, ale naštěstí (právě spínám ruce, abych svým slovům dodal patřičný dramatický podtext) budou takováto hypotetická očekávání nenaplněna. Na to, že se jedná o skutečně první českou hru takovéto úrovně nastavila DH laťku pěkně vysoko. Přesvědčí se o tom kdokoliv, kdo ji bude chtít překonat. Tuhle lahodu si ovšem budete moci užít jen tehdy, pokud jste … ano, tušíte správně a ti kteří zaspali dobu se oprávněně třesou strachy, … pokud jste zakoupili CE mechaniku. Všechny hlasy jsou na CD namluvené pěkně jeden za druhým, od středu až k okrajům. Dračí historie je sice k dostání i na floppy discích a pro ty zaostalejší se nepochybně stane i přesto nutností, ale herecké hlasy dokáží přenést svět hry do úplně jiné dimenze, takže pokud CD vlastníte, ani neuvažujte jestli se vám vyplatí ušetřit těch pár korun na floppy verzi.

CELKEM S LELKEM. V Dračí historii nenajdete ani kapku krve. Veškeré násilí se omezuje na likvidaci jedné kouzelné hůlky, ostřelování listu stromu (z čehož má pak dráček Bert solidní deprese). Dračí historie je tak vhodná pro pařany veškerých věkových kategorií a jako vánoční dárek je absolutně dokonalá. Škoda že tato recenze asi nevyjde do vánoc (ostatně DH lze doporučit i jako dárek k narozeninám). S tím přichází pochopitelně i malý problém. Pokud by snad hráč od Dračí historie naivně očekával pouze krev, brutalitu, rozplizlé vnitřnosti a … censored, byl by zcela nepochybně zklamán. Pokud nás nyní čte nějaký takový masochista, nelze než mu doporučit aby si šel někam do ústraní spustit Windows 3. 1. My ostatní totiž máme na práci něco důležitějšího – jít si hrát.

Autor: Karel Taufman

České a slovenské hry sbírám od roku 2001. Více než o samotné hraní se zajímám o vývoj a archivaci. Mojí hlavní zbraní je motivace.

Komentáře(0)

Nejsou k dispozici žádné komentáře.

Nemáte účet?

Jako registrovaný a přihlášený uživatel můžete tuto hru nejen ohodnotit, ale také k ní napsat komentář, diskutovat o ní, nebo ji zařadit do některého ze seznamů.

Přihlásit/Registrovat