Archivace počítačových her v Evropě

Počítačové hry nejsou jenom bezduchým zabijákem volného času bez hlubší hodnoty. Každá hra dokresluje kulturní, psychologické, sociologické či ekonomické pozadí své doby. Začátky česko-slovenské herní scény jsou důležité zejména pro ucelení politického obrazu dění v krajině. Indiana Jones na Václavském náměstí, Papers please, nebo Perestrojka jsou něco jako digitální antikomunistický manifest. Klasickou hrou vyjadřující výpověď o lidech a době je pak třeba Polda. Bestsellery Operace: Flashpoint, Hidden & Dangerous a Mafie otevřely studiím dveře k vrcholům celosvětových žebříčků, které nezavřel ani průvan konkurence následujících deseti let. Mashinky, Euro Truck Simulator nebo i Kingdom Come trefně cílí na nadšenecké menšiny, které sbírá po milionech. Unikátní design od Amanita válcuje všechny argumenty proti umělecké hodnotě her. Beat Saber boří hranice a zpřístupňuje hudební hru hluchým lidem. Attentat 1942 už nemůže být víc edukativní, vždyť vznikla pod křídly Univerzity Karlovy. Pražská firma Gamee vytvořila mobilní hru pro NASA. Výčet významných česko-slovenských zářezů by mohl pokračovat donekonečna. Počítačové hry můžou být čímkoli – uměním, edukačním nástrojem, terapeutickou pomůckou, nebo i reklamou pro charitu. Ilustrují dobu, a mnoho lidí k nim má silné emocionální vazby.

Nestačí však jenom vlastnit kód. Ke hře patří také vedlejší materiál, který dotváří její příběh. Jak a proč byla hra vytvořena, jakou měla reklamu a prodejní úspěch, jak ji přijala veřejnost. Proto jsou důležité také podklady, koncepty, nákresy, fotky, nahrávky a časopisy. V opačném případě astronomickou rychlostí ztrácíme velkou část naší historie, která je v digitální době psaná binárním kódem – a o to je to smutnější.

Jak je na tom zbytek Evropy

Největší archivační základnu v Evropě tvoří muzea a organizace. Většina muzeí vytváří interaktivní expozice, kterými se snaží zábavným způsobem zprostředkovat své sbírky návštěvníkům. Některé jsou finančně podporovány městem či školou, jiné zaštiťují nadace a neziskovky, které dostávají peněžní injekce od svých členů a sponzorů. Většina z nich se soustředí na uchování veškeré audiovizuální produkce, nebo se alespoň neomezují jenom na národní tvorbu her. Mnoho z nich pořádá přednášky, workshopy, organizuje výstavy a herní maratony, či restauruje staré herní automaty a počítače. Na druhé straně stojí organizace, které se snaží archivovat herní kulturu zejména svého státu. Jenom některé z nich zveřejňují svou sbírku online. Většinou hry pouze uchovávají, nebo k nim pouští jen výzkumné pracovníky a návštěvníky spřízněných muzeí. Často se zajímají o možnosti emulace a snaží se přenést počítačové hry z disket nebo pásek na trvanlivější platformu.

Nejrozsáhlejší kolekci her má Německo, v závěsu za ním pak figurují Finsko a Francie. Německému archivnictví dominovala nezisková organizace DIGA (The Digital Game Archive), která uchovávala a zprostředkovala videohry již od roku 2002. Klíčem k uchování byla dle jejího názoru emulace, kterou se snažila řešit po technické i právní stránce. Stála také za vznikem prvního muzea věnovaného výhradně digitálním hrám – Computerspielemuseum v Berlíně. Podporovala prohloubení vztahů berlínských vývojářů a pokoušela se je motivovat ke spolupráci.

Podobně funguje i britská The National Videogame Foundation, která se snaží zachytit kulturu a historii britských herních vývojářů, fanoušků her a veřejnosti. Zachované videohry zkoumá analýzou historických, sociálních, politických a kulturních kontextů. Sbírky uchovávají celý proces výroby od prvních skic až po fan-art herních komunit.

Ve Francii sídlí první organizace zabívající se retrogamingem, i jedna z největších sbírek her v Evropě. Neobsahuje jenom samotné hry, ale i pořád funkční konzole a počítače, knihy a herní magazíny. Jejím cílem je vytvořit první oficiální francouzské muzeum věnované digitálnímu dědictví, a zpropagovat tak digitální kulturu jako takovou.

Významné herní muzea a organizace se dají najít ve všech koutech Evropy. V Belgii se soustředí na archivaci filmové, knižní a herní fan-fikce. V Dánsku zaštiťuje národní sbírku her a souvisejících materiálů královská knihovna, která je ve své činnosti podpořena legislativou. Finské muzeum videoher je sponzorováno městem a místní univerzitou, v Itálii je zase součástí muzea výzkumné centrum herních studií. Rakousko, Polsko, Švýcarsko a Švédsko podporují zejména muzea. V zemi tulipánů zas upřednostňují kulturně-historické organizace národního zájmu.

A nad Evropou…

Trochu výš míří neziskovka EFGAMP (European Federation of Game Archives, Museums and Preservation Projects), která se snaží vytvořit celoevropský archiv videoher, který by byl dostupný všem. Shromažďuje do svých řad techniky a sběratele, kteří se aktivně zajímají o otázky emulace a obnovování her. Pokouší se koordinovat mezinárodní aktivity, podporuje mezinárodní spolupráci soukromého a vládního charakteru a snaží se zlepšit politický a ekonomický rámec problému. Největší překážky herního archivnictví jsou autorská práva a nedohledatelní autoři.  V mnoha zemích spadají videohry pod stejnou legislativu jako filmy, nebo knížky, a doba platnosti copyrightu se tak šplhá i na několik desítek let. O to hůř, když už autor není k sehnání, nebo se o svůj titul vůbec nezajímá. V současnosti má organizace osm členů z Itálie, Německa, Dánska, Francie, Velké Británie, Rakouska a Nizozemska.

Situace v Česku

V Česku také existuje několik slibných muzeí a organizací, které se snaží uchovat digitální dědictví budoucím generacím. Většina z nich se však orientuje na světové měřítko historie, a zanedbává tak současnou lokální tvorbu.

Jednou z organizací, která vysílá své archeologické sondy časem regionálně, je Český herní archiv Lubora Kopeckého. Hry českých autorů považuje za součást kultury, a tak se snaží „shromáždit česká herní díla z uplynulých čtyřiceti let, zdokumentovat je, zakonzervovat a uchovat pro další generace dříve, než některé z nich navždy zmizí.“

Naproti tomu RetroGames.cz archivuje všechny legendární videohry 80. a 90. let, domácí i zahraniční (hlavně zahraniční). Krom toho je také prostřednictvím emulace zpřístupňuje na svých stránkách online ke hraní. Řídí se přitom přísnými pravidly, takže za svou ušlechtilou činnost nemusí utíkat před zákonem.

Interaktivní strategii zvolila i RetroHerna, která umožňuje svým návštěvníkům „prožít dějiny videoher na vlastní prsty.“ Krom působivé sbírky autentických konzolí a počítačů z hlubin minulého století nabízí taky různé přednášky, LAN párty, workshopy a promítání. Soustřeďuje se zejména na hry a přístroje, které byly dostupné na území Česka a Slovenska, ale shromažďuje i zahraniční materiály. Svou sbírku předvádí na konferencích, festivalech i v muzeích.

Na podobném principu fungují i Arcade hry, které však místo kočovného života zvolily trvalou adresu v Červeném Újezdu poblíž Prahy. Ve svém muzeu oživují originální arkádové automaty, které drží nostalgické vzpomínky na neopakovatelný hardware herního průmyslu při životě. Ve sběru her nejsou vybíravý. Vlastní arkády, které byly součástí lokální historie, i stroje, o kterých jste jakživ neslyšeli.

Projekt VisionGame z davu vyčnívá. Svým zaměřením a plány se podobá spíš velkým zahraničním projektům než dosavadní domácí snaze. Jeho sbírka vás vezme na výlet do minulosti, ale nezapomíná ani na přítomnost a budoucnost. Archivuje jak českou, tak i slovenskou herní tvorbu, protože vnímá, že jsou spolu neodlučně spjaty. Snaží se přehledně uchovat úplně všechny vydané i nevydané cz & sk hry. V neposlední řadě plánuje svou činností podpořit začínající i zkušené vývojáře. Více informací o jeho poslání a vizích se dozvíte v rozhovoru zakladatele Miroslava Žáka pro magazín Vortex.