Naše vyprávění začíná v podhůří Večerních hor, které se táhnou světadílem Lorten od severních pustin až na jih, k sídlům trpaslíků.
Jsi mladý hraničář z rodu Dagornů a začátek příběhu tě zastihl ve chvíli, kdy se loučíš se svou dívkou. Ty a tvůj strýc totiž doprovázíte kupeckou karavanu putující přes hory. Každý ozbrojený muž navíc se hodí, neboť všichni vědí, že ve skalách není bezpečno.
Z Angrenu, tvé rodné vesnice, jste vyrazili až pozdě odpoledne. Jedeš po boku svého strýce na konci kupecké karavany. Už se skoro setmělo, ale vůdce karavany chce dojet na místo, kde se dá nocovat. Konečně se před vámi otevřelo nevelké kruhové údolí a vůdce dává povel k zastavení.
Najednou se zablesklo a tvůj strýc padá z koně. Skrz roztavený pancíř jsi zahlédl rozšklebenou spáleninu plnou škvařícího se masa. Mezi vozy se najednou odnikud začali přímo uvnitř karavany objevovat zarostlí muži ozbrojení kyji a krátkými meči a zabíjeli rychle a zkušeně. Pobídls koně a vytasils meč, ale dřív než jsi mohl probodnout banditu na vedlejším voze, něco tě udeřilo do zad. Svezl ses ze sedla a upadl do bláta smíšeného se sněhem. Cítíš bolest vlévající se do těla ránou, kterou způsobila střela z kuše. Ostrý hrot se ti zasekl do plic, krev tě dusí v hrdle a zvracíš ji ven z potřísněných rtů. Tmí se ti před očima, chtěl bys vstát a utéct. Avšak jediné co dokážeš, je vnímat bolest, která se začíná rozpíjet ve tmě.
Když jsi po smrti poprvé otevřel oči, oslepila tě záře. Slabě doutnající pochodeň dokázala ochromit tvou sítnici. Zornice roztažené skoro přes celou duhovku se už nepřizpůsobovaly síle světla. Chtěls začít křičet, nebo se aspoň pohnout a uniknout té trýzni, ale nešlo to. Chtěl jsi zpátky do tmy, kde nebyla bolest, kde nebylo nic. Ale nějaká zlá síla tě držela nad propastí smrti. Najednou něco zakrylo pochodeň a oči začaly opět vnímat. Nad tvým strnulým tělem se sklání vysoká postava. Rozeznáš vyhublé rysy a pichlavý zrak zkoumající tvou rozervanou mysl.
„Jsem Dysherrn Saias, nekromant, a TY jsi MŮJ sluha!“ ozval se hluboký monotónní hlas. Rty skryté v houštině špinavých vousů se však nepohnuly. Nedokážeš rozlišit, jestli ten hlas jenom slyšíš nebo jestli promlouvá uvnitř tvého mozku. „Vybral jsem si tě, neboť máš silné a mladé tělo. Nepříliš poškozené. Važ si toho, že jsem tě vyrval z temnoty a ponechal ti i tvůj rozum. Když mi budeš dobře sloužit dokážu tě udržovat pořád ve stejném stavu. Kdybys mne chtěl zradit, odepřu ti zdroj magické Síly a udělám z tebe další z nemyslících, hnijících mrtvol, která slepě plní mé rozkazy. Tvůj rozum je však cenný. Jak pro tebe, tak pro mne. Mám přichystané úkoly, které by ostatní nemrtví nezvládli.“
„Jsi nemrtvý.“ Saiasovi se v úšklebku zablýskly nahnědlé zuby, „Mrtvola udržovaná při vědomí magií a plně podléhající svému stvořiteli. Nemůžeš neposlouchat, nedá se uniknout. Smrti se nebojíš, teď, když víš, že nebolí. Strašlivé je jenom umírání. Rád by ses vrátil zpátky do nevědomého objetí smrti. Ale tvůj pán tě nepustí. A když se vzepřeš, nečeká tě smrt, ale nekonečné umírání.“
Konečně tě hrůza zaplavila úplně. Bylo jí tolik, že by to žádný člověk nesnesl. Ale ty už nejsi člověk. Víš, že bys měl pociťovat vztek a nenávist, ale teď cítíš jenom hrůzu. Najednou se do tebe opřela Síla a pokusil ses neohrabaně postavit. Cítíš, že jsi silnější než dřív. Ale ta síla nepochází z tvých svalů, ani z tvojí mysli. Hýbe tvými údy, jako bys byl jen loutka. Tvé smysly jsou zostřené, možná až příliš. Cítíš chlad a prázdnotu ve svých tepnách, studené vnitřnosti a srdce stažené v jediné nepolevující křeči. Konečně ses postavil. Upřel jsi oči na svého pána. Nekromant se křivě usmál. „Myslím, že je čas na tvůj první úkol …“
Miroslav Žák
České a slovenské hry sbírám od roku 2001. Více než o samotné hraní se zajímám o vývoj a archivaci. Mojí hlavní zbraní je motivace.
