Série Mafia aneb lineární hry v otevřených světech část 1.

Předem bych chtěl říct, že hra Mafia má v mém srdci zvláštní místo a rozhodně ji nechci nějak hejtovat, nebo něco podobného. Sám jsem ji dohrál tolikrát, že bych to ani nespočítal a desítky hodin jsem strávil ve volné jízdě, která se otevře po dohrání kampaně. Každopádně z dnešního pohledu nevím jestli bych ji hned doporučil někomu, kdo ji nikdy nehrál. Abyste si hru užili dnes jako kdysi, je potřeba mít po ruce velikánskou dávku nostalgie. Navíc je potřeba přehlédnout to, že hra má hodně nevyváženou hratelnost a místa, kde je téměř geniální i po letech, se střídají s místy kde je vyloženě nudná, někdy až frustrující.

Lineární hra vsazená do skoro otevřeného světa

První Mafia byla vyvíjená ve stejné době jako GTA III, a i když měla a má své věrné fanoušky, globální vítěz tohoto souboje, o to jak budou vypadat městské akce v otevřeném světě, bylo nakonec přece jen GTA. Mafia nabídla v podstatě dva oddělené zážitky. V jednom to byla lineární příběhová hra s relativní volností pohybu mezi misemi. V druhém módu pojmenovaném extrémní jízda pak nabídla něco jako vedlejší mise a volný pohyb po městě se sbíráním peněz za rychlou jízdu a zabíjení gangsterů. GTA III tyto dva zážitky nabídla dohromady. Většinou jste mohli vybírat z více misí naráz, jen tak bloumat po městě nebo třeba sednout do policejního auta a vydat se na hlídku.

Mafia je nejsilnější když se drží příběhových misí. To platí u všech dílů. U prvního o to víc, že vedlejší mise tu v podstatě neexistují (když nepočítám již zmíněnou extrémní jízdu, která se odemkne po dohrání příběhu). Několikrát za hru se vám objeví volitelný úkol zajet za Lucasem Bertonem a získat tak vzácný druh auta, ale tím to hasne. Tyto úkoly jsou navíc většinou jen o tom někam dojet, kliknout na dveře a zase jet zpátky a podobně. Pak Lucas řekne, kde je nové auto (většinou na druhé straně města) a zase jezdíte.

Město sice můžete projíždět mezi misemi skoro libovolně, ale vlastně tím nic nezískáte. Navíc až v druhé půlce hry se město otevře celé, ze začátku hry je v něm spousta uzavírek, které váš pohyb limitují. Ježdění začne být celkem rychle nuda. Obzvláště po čase, kdy už máte projeté všechny uličky. Po cestě není moc co dělat kromě projíždění skrz budky, srážení košů a podobně. Háček je v tom, že při silnějším nárazu v autě se zraní i Tom. Což samo o sobě je vcelku realistická věc. Ve hrách se to ale moc nepoužívá, protože hry by měly být hlavně zábavné a až pak realistické. Díky tomu, že se při nárazu zraním, ale zároveň mám z nudy tendenci pořád do něčeho vrážet, jsem skoro nikdy nedojel na misi s plným zdravím. Což může být u některých misí nevýhoda.

Důvod, proč pořád zmiňuji množství ježdění je, že tohle je „recenze“ po letech. A dnes už není takový zázrak projet se po městě autem jako to bylo před lety. Mafia se navíc ve své simulaci řízení vyžívá a aktivně se snaží vám ježdění znepříjemnit pokud nedodržujete pravidla. Když uděláte přestupek typu nehoda, jízda na červenou, nebo vysoká rychlost a uvidí vás u toho policista, tak máte malér. Hloupé je, že to platí jen pro hráče. NPC si můžou dělat co chtějí. Navíc i pěší policista bezpečně pozná, že jedete o dva kilometry rychleji než je povoleno. Což pak v několika pasážích hry vede k tomu, že při honičce se policisté snaží vytlačit z cesty jen vás a pomáhají tak nepřátelům.

Kdysi, dávno před tím než jsem měl řidičák, pro mě tato hra byla asi nejbližší možnost jak se dostat k reálnému řízení. Pamatuji si jak sem se ptal otce, jestli je v autech omezovač rychlosti a moc jsem nechápal, jak bez něj dokáže dodržovat rychlost. Tak jsem kroužil městem a snažil jsem se vyjezdit všechen benzin, abych mohl k pumpě. Nádrž je zde vůbec jeden z těch detailů, o kterém možná ani dost hráčů neví. V základní hře máte vždy plnou nádrž a nikdy nejedete tak dlouho, abyste ji vyjezdili. Může se pouze stát, že po vás někdo vystřelí a po náhodě trefí nádrž, která pak teče. Pravděpodobnější, že vyjezdíte nádrž jen ve volné jízdě, ale tam také auto dřív rozbijete než vám dojde nádrž. Nicméně je to pěkný detail a pamatuji si, jak jsem schválně v extrémní jízdě pořád jezdil stejným autem, abych nádrž spotřeboval. Auto si můžete nechat i opravit u Lucase Bertoneho. Nejednou jsem jel přes půl města s prostřelenou pneumatikou jen proto, abych dodržel to, že budu jezdit stále jedním autem. Většinou jsem ale stejně umřel dřív, než se mi podařilo vyplýtvat palivo. … Jo, kdysi mě to bavilo, ale dnes když mám realistického řízení dost ze svého realistického života, jsou pro mě části ježdění skoro až k utrpení natáhlé.

Jedna věc, kterou osobně beru jako velmi pozitivní, je velikost města. Je to asi dáno tím, kolikrát jsem hru hrál, ale při ježdění po městě jsem mapu používal jen minimálně. Město je tak akorát velké, že se do něj vejde dost čtvrtí s odlišnou architekturou, ale zároveň není nepřehledné. Je zde spousta orientačních bodů a pohyb je poměrně intuitivní. V dnešní době, kdy se herní světy neustále zvětšují a jsou méně a méně přehledné, je osvěžující procházet se po městě, které člověk „zná“. Něco takového dnes nabízí málo her. Napadá mě například série Yakuza, která měla premiéru v roce 2005 na PS2. Ta stále využívá stejná místa jen pozměněná podle doby, ve které se jednotlivé díly odehrávají. Může to znít jako lenost vývojářů, ale já osobně jsem rád, že nemusím trávit notný kus hry zahleděný do mapy, ale můžu si místo toho projít místa, která znám z předchozích dílů a dívat se, jak se změnila. Každá návštěva Kamurocha je pro mě jako návrat na místo, kde jsem opravdu nějakou dobu žil. Je to dáno i tím, že i když je Kamurocho mnohem menší než Lost Heaven, natož pak dnešní otevřené světy, tak je mnohem živější než většina z nich. V některých momentech působí živě i Lost Heaven, ale je to většinou spíš v naskriptovaných misích, kde na sebe lidé pokřikují z balkónů a podobně.

Dodělej si sám

Jak jsem tak po letech projížděl Lost Heaven, měl jsem pořád pocit, že je něco špatně. A pak když jsem se poprvé dostal do čínské čtvrti, tak mě to trklo. Není tu hudba. Nepřišlo mi důležité zjišťovat detaily, ale pointa je, že verze, kterou dnes koupíte na Steamu má nějaký problém s právy na původní soundtrack. Naštěstí na fóru najdete spoustu odkazů na stažení souborů s hudbou a návodů kam je vložit. Je to jedna z prvních věcí, kterou byste měli udělat. Mafia má totiž geniální hudbu a to jak původní, tak i tu licencovanou a byla by škoda, kdybyste ji během hry neslyšeli. Ostatně výborná hudební složka je jedna z těch věcí provázející celou sérii.

Když už jsem se zmínil o hudbě, tak jen okrajově poznámka k dabingu. Co se českého dabingu týče: Marek Vašut je legendární. Zároveň je asi jediný důvod, proč mě moje máma sledovala při hraní Mafie v roce 2002. Každopádně dnes s odstupem mohu říct, že ne vždy se do role moc vžije a často prostě jen čte text bez nějakých emocí. Často se taky stává, že když se spolu dvě postavy baví, tak každá mluví jakoby na jiném místě. Příklad je třeba první mise s alkoholem (Přestřelka na farmě). V jeden moment doběhnete k Paulovi, kterého mluví Petr Rychlý. Zatímco Petr Rychlý křičí jako by se snažil přeřvat bouři, Marek Vašut mluví úplně normálně jako by stál uvnitř stodoly. Nevím jestli se třeba jednotlivé hlasy nahrávaly samostatně a člověk, který to měl na starosti to nepohlídal, ale podobných situací je ve hře víc. Každopádně pro tvůrce byl asi důležitější anglický dabing, který je na o něco vyšší úrovni.

Pomalý rozjezd

Tím, že hra dnes už nemá ten wow moment jako když vyšla, vypluje na povrch poměrně rychle to, že první cca tři hodiny hraní jsou vcelku nudné a moc nedokáží udržet tempo. Kdykoliv se začne dít něco zajímavého, tak je to hned udusáno následující misí. Hra začne stylově automobilovou honičkou, pak je extrémně nudná mise taxikaření, která vás protáhne po celém městě. Pravda, pokud hrajete hru poprvé, tak vám ukáže největší orientační body. Ale opět zde nastoupí dodržování předpisů, tentokrát navíc nejde jen o policii, ale i o vaše klienty. Ti vás budou buzerovat za každý přestupek a může se stát, že dokonce odmítnou cestovat dál. Je pravda, že kromě města je vám takto v podstatě představen i Tomův život. Příběhově pak dává o něco větší smysl proč se rozhodl, že je lepší zemřít jako bohatý mafián než taxikařit do konce života. Potom následuje pěší útěk před gangstery. Tahle mise je celkem vtipná. Tvůrci vás sice extrémně limitují v tom kudy máte utéct, zato ale po cestě nastraží spoustu vtípků. Například lidi, kteří na sebe čekají, ale každý v jiném vjezdu, opilého muže snažícího dostat se do domu a podobně. Jen je škoda, že díky extra limitovanému pohybu chybí pocit, že jste objevili nějaký tajný rozhovor mezi NPC. Prostě vidíte jen to, co pro vás tvůrci nachystali.

Potom dostanete basebalovou pálku a máte za úkol mlátit do aut. Pak konečně dostanete zbraň a po dalším objíždění půlky města se konečně dostanete k první přestřelce. I po letech solidní mise je zakončena další automobilovou honičkou. Bohužel teď slušně rozjetá hra opět zařadí zpátečku a prezentuje svou nejhorší a zároveň nejzbytečnější část.

Ach ten závod

Závod a všechno kolem něj v téhle hře prostě nemá co dělat. Moje teorie je, že tvůrci ho do hry přidali jen kvůli tomu, že chtěli udělat historická závodní auta. Nebýt závodu, tak se s nimi v podstatě nikde ve hře nepotkáte, natož pak abyste je mohli řídit. Avšak příběhu to nic nepřidá. Je to v nejlepší případě extrémně nudná pasáž, v tom horším extrémně frustrující pasáž. Před závodem musíte převézt závodní auto tam a zpátky přes půl města. Auto se extrémně špatně ovládá a stačí zavadit o jediný patník, abyste s autem udělali trojité salto. Jediná výhoda této mise je, že v ní nejsou žádní policisté, kteří by vás pokutovali za rychlou jízdu. To i přesto, že vás před nimi každý varuje. Nejjednodušší způsob, jak tuhle otravnou pasáž projít bez zbytečného opakování, je najet si do nastavení, najít položku Force Fedback a vše stáhnout na minimum.

A pak je tu závod samotný. Závod. Vzpomínám si, jak jsem v roce 2002 šel do obchodu a slyšel jsem dva lidi u košíků jak se baví, jak mají sakra ujet závod v Mafii. Vzpomínám si, jak mi kamarád ve škole říkal, že to ujede jako nic, protože ví kdy jet naplno a kdy opatrně… Po dvou hodinách a jednom propoceném tričku šel zase domů a mě ten závod stále zamezoval další postup. A pamatuji si, jaká byla úleva, když asi po týdnu někdo došel do školy s tím, že je tam skrytá chyba. Stačí vjet do zakázané části dráhy a těsně před koncem auto umístit znovu na trať. Tímto se dalo přeskočit asi půl kola závodu a nakonec ho podvodem vyhrát. Ve verzi, která je dnes na Steamu už tento trik nefunguje, zato však můžete volit obtížnost. Projet závod na tu nejnižší je sice nuda, ale dostane vás to rychle k mnohem zajímavějším částem hry.

Nicméně pokud (ať už mě hra doteď bavila jakkoliv) jsem najednou nucen měnit nastavení a hledat fígly, jak vynechat část hry, tak je jasné, že ta část tam nemá co dělat. Osobně neznám nikoho kdo by si závod v Mafii užil.

Když máte tuhle pasáž za sebou, hra konečně opravdu začne. Příběhově měla pasáž se závodem z Toma udělat jakéhosi hrdinu v celé čtvrti, která měla v závodu vsazeno, ale v podstatě kdyby se hra rovnou po přestřelce v motelu zaměřila na gang otrapů, kteří otravují místní obyvatele v čele se Sárou, tak by došla ke stejnému výsledku mnohem zajímavější cestou a bez ztráty nastaveného tempa.

Od téhle chvíle si už hlavní mise drží docela slušné tempo s jasným vedením misí kolem obchodování s whisky. Mise jako Výlet do přírody, nebo Skvělý obchod také nejlépe prodávají iluzi toho, jaké je to být mafián v době prohibice. Celkově stejně, jako je vše spojené se závodem totální odpad, je naopak vše spojené s obchodem s alkoholem úplně zlaté. Je skoro škoda, že se hra snažila postihnout tolik věcí a radši se nezaměřila jen na, ty které fungují. Někdy víc je holt míň.

Když dojde na pěsti

Hodně výrazným nedodělkem je naprosto strašný systém boje na blízko. Animace přijímání rány je tak dlouhá, že než skončí, praští vás nepřítel znovu. Bránit se nemůžete. Takže jediná šance je nenechat se trefit první. Jinak se dostanete do nekonečného kola, ze kterého se velmi špatně uniká. A i náhodný borec, kterého vytáhnete z auta, vás může zboxovat skoro k smrti. Tvůrci si asi sami byli dobře vědomi toho, že soubojový systém nestojí za nic, a proto ho v druhém dílu vylepšili a chlubí se tím při každé příležitosti. Dokonce z něj udělali celkem zásadní součást příběhu. Ale k tomu se dostaneme v druhém dílu.

Druhý dodatek ústavy

Co se střelby týče, ta je funkční, ale ničím zajímavá. Na rozdíl od druhého a třetího dílu není možné se krýt za překážkami, natož pak střílet z poza krytu. Často se stává, že kurzor ukazuje jinam, než kam fyzicky míří zbraň Tom, takže občas není úplně jasné podle čeho se řídit. Navíc zbraně jsou extrémně nevyvážené. Střílet z ručních zbraní je vyloženě nouzovka. Jsou nepřesné a strašně kopou. Výjimkou je Colt 1911. To je až nepochopitelně přesná a účinná zbraň, která nemá téměř žádný zpětný ráz. Co se velkých zbraní týče, tak většinou máte šanci narazit hlavně na Thompson, nebo pumpovací brokovnici. Thompson ač je stylový, tak extrémně kope a na větší vzdálenost je těžší něco zasáhnout. Nicméně díky štědré velikosti zásobníku je i přes fakt, že dvě třetiny střel jdou mimo, stále nejúčinnější zbraní proti většímu počtu nepřátel. Pumpovací brokovnice je (jak už to u brokovnic bývá) účinná hlavně na blízko, ale zato pořádně. Ale její dlouhé přebíjení může být osudné. Nejlepší kombinace je tedy Colt 1911 a Thompson.

Při přestřelkách nepřátelé většinou nepředstavují nějak velkou výzvu, ale jsou často umístěni za rohem kolem kterého musíte projít, takže mají šanci trefit vás dřív než o nich víte. Zajímavostí, která se často nevidí, je že mají omezenou munici, takže pokud je pro vás těžké někoho přemoct, stačí počkat až vystřílí všechny náboje a rozběhne se na vás jen s pěstmi. To je ovšem dvousečné. Tom má taky omezené možnosti co se zbraní a nábojů týče, takže pokud nemáte co sebrat ze země, může se vám stát, že to budete vy, komu zbude jen Colt Detectiv Special. Tato zbraň je celkem vtipná, protože pokud nestojíte v bezprostřední blízkosti toho, po kom střílíte, je možné, že bude stále stát i po tom, co mu vyprázdníte zásobník rovnou do hlavy. I z bezprostřední blízkosti se tato zbraň chová spíš jako paralyzér. Když jsem Mafii hrál před lety poprvé, tak to bylo jediné, co jsem si vzal na poslední misi a hru jsem přesto dohrál, takže něco málo se dá udělat i s tímto Coltem, ale je celkově je to jako zbraň docela marnost.

Zvyknout si budete muset i na dost nešťastnou kameru. Tom je umístěn uprostřed obrazovky a vidíte jen jeho horní část těla. To naštěstí také napravil hned druhý díl.

Krása je v detailech

Na druhou stranu hra i dnes dokáže překvapit tím, jaké detaily tu a tam ukáže. Například když na jedné straně města prudce zabrzdíte, projedete celé město a pak se zase vrátíte, tak je velmi pravděpodobné, že zde stále budou stopy od brzdění.

Další vyloženě pěkný detail je, jak v noci nadzemka osvětluje okolní domy když projíždí městem. Na sedmnáct let starou hru vypadá Mafia místy stále velmi dobře.

Tím, že se hra odehrává v průběhu několika let, měli také tvůrci možnost obměňovat město podle doby. Je pravda, že pokud jste pozorní, můžete sledovat, jak se obměňují některé uličky nebo výlohy. Autobazar v čínské čtvrti, který je v první půli prázdný, je v druhé opět funkční a podobně. Samozřejmě nejjasněji je postupující doba vidět na výběru aut. S těmi si tvůrci opravdu vyhráli a dokonce jim v menu udělali vlastní encyklopedii, kde můžete jejich díla obdivovat jako v showroomu. Auta vám zůstávají v garáži po celou hru, pokud je nevyhodíte a můžete tak srovnat Bolt, kterým jste jeli na první misi sotva dvacítkou se super sporťáky z konce hry.

Pak je pár věcí, které jsem chtěl zmínit, ale nestojí za to se o nich moc rozepisovat. Výbušné sudy vybuchují jen při přestřelce na parkovišti. Můžete si sednout na místo spolujezdce v autě ve kterém sedí nepřítel. Auta, která neumíte vypáčit nemůžete ukrást ani pokud v nich někdo sedí a vy ho zastavíte. Pokud během hry minete nějakou možnost naučit se vypáčit zámek auta, tak toto auto nedokážete otevřít ani v režimu jízdy. Pokud vás nudí řízení, tak můžete skoro na každou misi dojet metrem, nebo tramvají a zbytek dojít pěšky. Hra nemá ekonomiku, takže pokaždé když platíte pokutu, nebo účet za nakoupené zbraně, tak o nic nepřijdete.

Nakonec je to klasický western

Mafia nemá jasného hlavního záporáka. Tom je v podstatě sám sobě největším nepřítelem. V momentě, kdy na začátku hry sám řekne, že pro něj by bylo zajímavější zemřít mladý a bohatý, než se dožít požehnaného věku jako chudák, v podstatě zpečetí svůj osud. V průběhu let pak udělá spoustu věcí, které sice ukazují, že i přes nespočet lidí, které během hry zabil, je stále v srdci dobrák. Každopádně tyhle věci rozhodně nevedou ke spokojenému stáří. Svým jednáním, kdy mu není zatěžko popravit jednoho člověka, pak postřílet spoustu gangsterů jen proto, aby na konec ušetřil holku, kterou vidí po druhé v životě, si sám naběhne k tomu stát se příštím cílem on sám.

I když poslední mise je ukázkové zakončení podle pravidel westernů. Kdy v tomto případě bílý kovboj Tom je silně znevýhodněn v závěrečné přestřelce s černým kovbojem. Z tohoto pohledu je pak šerifem vlastně celou dobu policista, který vyslýchá Toma „v současnosti“.

Přátelé až za hrob

V Mafii se hodně mluví o přátelství mezi Tomem a Pauliem, ale v zásadě to jde poznat jen z několika rozhovorů, které spolu během hry mají a z tónu jakým spolu mluví. Co se týče postav a jejich motivací, tak má hra vůbec celkem zvláštní přístup, jak je prezentovat. Občas máte možnost během mise k někomu dojít a kliknutím na něj spustit rozhovor, který je ale nepovinný a většinu z nich asi minete, pokud vyloženě nebudete pobíhat okolo a na každého zkoušet kliknout při každé příležitosti. Přitom v těchto nepovinných dialozích se často dozvíte něco z historie postav a to, jaké je jejich aktuální rozpoložení. Jako třeba, když si promluvíte se Salierim předtím, než jedete zabít Franka. Asi nejobsáhlejší scéna, kterou můžete v klidu minout je rozhovor v nadzemce s Pauliem na cestě do banky. Tady Paulie mluví o sobě a o tom, že má problémy s pamětí, o tom, že chce tento život nechat za sebou. Je to v podstatě taková předzvěst toho, že tato postava špatně skončí, protože každý, kdo viděl pár filmů o mafii, tak ví, že nikdo jen tak neodejde. Nicméně to, že můžete tento moment úplně minout a místo toho pobíhat po metru, rozbíjet okna a střílet na lidi ve stanici, trochu ubírá celému momentu na vážnosti a možná by bývalo lepší udělat z něj filmeček a ne hratelnou sekvenci. Celkově je trochu zvláštní, že na jednu stranu vás tvůrci nutí do různých aktivit a omezují pohyb, když to potřebují. Na druhu stranu vás ale nechají minout spoustu momentů, které jsou docela zásadní pro pochopení některých postav a jejich motivace.

Za zmínku možná stojí, že v tomto rozhovoru vám Paulie mimo jiné řekne jeho názor na život mafiána. Svým způsobem se trochu ukáže, že hra ho prezentuje přesně tak pokřiveně, jak ho podle Pauliho vidí většina lidí. Samé střílení, ale nic o domlouvání obchodů a podobně. Svým způsobem si myslím, že by hra byla o něco zajímavější, kdybyste třeba v misi Běžná rutina chodili do obchodů a vždy si vyslechli nějaký mikrodialog při výběru výpalného. Takhle jen čekáte v autě a nudíte se zhruba stejně jako u taxikaření.

Red Dead Mafia

Svým způsobem vtipné je, že Mafii bylo často vytýkáno, že je zbytečně realistická. Což je pravda. A buď vás bude bavit, že nesmíte ve hře jezdit na červenou, nebo ne. Ale paradox je v tom, že za příklad něčeho lepšího bylo často označováno GTA III, které je mnohem víc o vyblbnutí, než o simulování fungujícího města. A dnes po letech jsou to právě vývojáři GTA (Rockstar Games), kteří jsou oslavováni za to, jak realistické je jejich Red Dead Redemption II. Možná, že holt první Mafia vyšla v době, kdy pro podobné hry nebylo dost hráčů. Otázka je, jestli by to bylo lepší dnes. Mafia je pro docela úzký okruh lidí. Má spoustu omezení, se kterými se musíte srovnat. Někomu nevadí, pro někoho jsou výhodou, ale často jsou úplně proti tomu, co dnes razí většina open world her.

Závěrem

Doporučit Mafii dnes někomu, kdo by ji měl hrát poprvé, je docela těžké. Zvlášť kvůli tomu, že začátek je opravdu pomalý a dost hráčů asi odradí. Tvůrci se očividně inspirovali z filmů Martina Scorseseho a několikrát ho citují. V jedné misi se snažíte ukrást doutníky značky Scorsese Import. Nakonec Paulie je pak typická role pro Joa Pesciho, který podobnou roli hrál snad v každém mafiánském filmu tohoto legendárního režiséra. I přesto je pro mě Mafia spíš tak trochu jako film Sergia Leoneho Tenkrát v Americe. Tento 229 minutový epos o americkém zločinu je taky trochu těžké zhlédnout naráz, ale po pár dnech vám zůstane takový pocit, že to vlastně byl dobrý film (mimochodem, zde také hraje Joe Pesci). Stejně tak Mafia má docela nosný, i když ničím extra překvapivý příběh, který se místy dost táhne, ale zpětně na něj vzpomínáte jen v dobrém.

Asi bych mohl psát ještě docela dlouho, ale vzhledem k délce článku to už tady ukončím a možná se k pár věcem ještě vrátím v následujících dvou dílech. Na závěr si dovolím dát zde odkaz na YouTube kanál MoncaCZ. Jeho videa docela vystihují i mé vzpomínky na tuto hru. Vřele doporučuji si je projít všem, kteří Mafii hráli roky zpátky.