Psát recenzi na Ministry of Broadcast je docela těžké. Ne proto, že by o hře nebylo co říct, ale spíš proto, že je to jedna z těch her, kterou opravdu stojí za to projít si s co nejmenším množstvím informací. Skoro všechno, co bych napsal o příběhu, by byl svým způsobem spoiler. Psát jen o všem okolo zase nevydá na moc dlouhý článek, ale aspoň ho stihnete proletět rychle.
První věc, kterou rozhodně stojí za to zmínit je to, že za svou cca 7,5 hodiny dlouhou cestu hrou, ve které jsem si vyzkoušel tři ze čtyř možných konců, jsem nenarazil na žádné bugy. Což je vždy velké plus, obzvláště pokud se jedná o první projekt čtyřčlenného studia.
Druhá věc, které jste si možná všimli už i z obrázků, je, že hra má výborné grafické zpracování se spoustou úžasných a z velké části velmi vtipných animací.
Hra má osobitý humor, kdy velmi rychle střídá vážné scény s těmi na hranici absurdností. To je vidět hned na samotném začátku hry, jakmile je představen hlavní hrdina. Kdy se s humorem dozvíte, jak moc se můžete v tomto režimu na něco přihlásit „dobrovolně“.
Poté následuje nástup hlavního hrdiny, který je pojatý jako příchod rockové hvězdy a rychle vystřídaný vážnou rozmluvou o jeho motivaci. V kostce jde ve hře o to, že země, ve které se hra odehrává, byla předělena zdí. Hlavní hrdina je na jedné stranně a jeho rodina na druhé. Pokud se s nimi chce znovu shledat, má jedinou šanci. Vyhrát reality show pořádanou vládnoucím režimem a jejíž vítěz získá volný vstup na druhou stranu.
Velmi rychle zjistíte, že cesta za vítězstvím vás donutí dělat občas ne úplně morální věci. Hra totiž obsahuje spoustu puzzlů, které nejsou jen o tom někam přesunout bednu. Často také musíte využít NPC postavy, na které narazíte. To, že vám „pomohou“ pro ně málokdy dopadne dobře. Nicméně je to zajímavá herní mechanika. Obzvláště protože se nejedná o nějaké bezejmenné NPC. Všechny postavy znáte ze základního kempu, kde se s nimi na konci každého natáčecího dne potkáváte. Netřeba říkat, že s každým dnem jsou k vám vlažnější a více odměření.
Co se ovládání týče, tak hra nejvíce připomíná původního Prince of Persia z roku 1989. Což hrdě přiznává. Na některých místech dokonce najdete postavičku Prince nakreslenou na zdech. Naštěstí tvůrci ovládání trochu upravili pro dnešní dobu a je přesnější než u Prince of Persia. I když hra nemá nějaké dvouskoky nebo mid-air dash, tak je docela benevolentní a nechá vás například skočit, i když už jste o pár pixelů minuli okraj propasti.
Je zde také velké množství možností jak zemřít. Autoři sami uvedli, že je 35 unikátních animací toho, jak hlavní postava může přijít o život. Nepočítal jsem je, ale viděl jsem jich spoustu. Kromě těch smrtelných animací jsou ve hře také různé vtipné animace – třeba ta, jak hlavní hrdina uklouzne na ledu, se neokouká. Až tedy na jedno místo, kde je docela těžké neuklouznout a tahle animace vás stojí tolik času, že už je pak těžké stihnout stanovený časový limit a přežít tak do konce úrovně.
Tím se dostáváme k jedné velké výtce. Která je dost subjektivní a záleží na tom, jaký typ hráče jste. Hra totiž není nějak extra těžká. Samozřejmě umřete často, ale většinou jsou checkpointy nastaveny docela hojně po celé úrovní a tak jen málokdy musíte opakovat nějak dlouhou část. Když jednou zemřete, tak už navíc víte, na co si při dalším průchodu dát pozor. Nicméně ve hře jsou cca tři místa, kdy musíte něco přeskákat v docela drsných časových limitech. Dvě z nich už pro mě byly docela daleko za hranou toho, kdy je hra ještě zábavná a kdy už je vyloženě otravná. Jedna věc je mít na konci podobné pasáže pocit zadostiučinění a druhá je být na pasáž pořád naštvaný, i když už se vám ji dávno podařilo projít. Těmhle pasážím by prospělo přidat pár vteřin k časovému limitu. Pro mě osobně je prostě stresující zemřít desetkrát za sebou těsně před koncem nějaké náročné pasáže. Každopádně jak říkám, je to subjektivní, možná budete lepší než já a tyhle pasáže projdete na poprvé.
Vrátit se ke hře, i když je člověk nějakou částí deprimovaný, však vždy stojí za to. Kromě těchto pasáží jsou ve zde také části, které jsou úplně geniální a strašně rád bych vám o nich řekl, ale myslím si, že bych vás tím připravil o část jejich kouzla. Hra také obsahuje spousty menších odkazů na nejrůznější filmy, hry i hudbu. Když člověk najde odkaz na Terminátora 2, Indiana Jonese, Beatles, Prince of Persia nebo třeba Diktátora a mnoho a mnoho dalších, vždy to pohladí na duši.
Zbytek asi bude lepší, abyste si našli sami.
Kdybych měl hru hodnotit bodově, tak bych ji označil: hodně silná 8/10. Což si myslím, že není vůbec špatné a věřím tomu, že pokud se autoři rozhodnou navázat druhým dílem, tak se jim jistě podaří vyladit těch pár věcí, které je stály dva body do perfektního skóre.
Hra je již v prodeji na Steam a GOG se startovní slevou 10 %. Ještě letos by navíc měla vyjít i na Nintendo Switch. Za cca tři stovky rozhodně stojí a pokud máte rádi pixel art, tak je to pro vás povinnost.
Na našich stránkách v brzké době najdete i rozhovor s tvůrci hry.
Michael Petr
Otec dvou dětí přes den a hráč přes noc.
