Hidden & Dangerous 2 o 16 let později

I po 16 letech od vydání je pro mě Hidden and Dangerous 2 (HD2) jedna z nejlepších českých her. Pokud bych se zaměřil čistě na PC hry, tak bych ji určitě dal do první trojky mého osobního žebříčku nejlepších her vůbec (českých, nebo zahraničních). Hra vyšla v nejlepší éře studia Illusion Softworks. Rok před tím vydali Mafii a ve stejném roce Vietcong.

HD2 je výborný mix strategie, 3rd person akce a FPS, který od vydaní datadisku Sabre Squadron již nikdo nezopakoval. Nejblíže jak se dostat k něčemu podobnému v dnešní době je asi Tom Clancy’s Ghost Recon: Wildlands. Nicméně tato hra se HD2 přibližuje jen co se multiplayeru týče, kdy můžou čtyři hráči spolu projít příběhové mise. V HD2 můžete cooperativně hrát až v celkem šestičlenném týmu a projít všechny mise z rozšíření Sabre Squadron. Co se singleplayer nabídky týče, Ghost Recon se s HD2 nemůže rovnat. HD2 totiž můžete celé hrát jako strategii, nebo jako 3rd person akci, nebo jako FPS. Tyto tři módy můžete v průběhu hry jakkoliv kombinovat. Ve všech případech můžete hrát buď se čtyřmi vojáky, nebo s jedním vlkem samotářem.

Zajímavostí je, že pokud hrajete 3rd person a zacílíte zbraň, tak se přepnete do FPS pro lepší zamíření a když pustíte tlačítko zacílení, přepnete se zpět do 3rd person. To je koncept, který v poslední době prosadili hry jako Metal Gear Solid V: The Phantom Pain nebo právě zmíněné Tom Clancy’s Ghost Recon: Wildlands. HD2 tedy tuto mechaniku využívala o více než deset let dříve.

Při ovládání týmu je pak potřeba myslet i detail, že pokud dáváte spolubojovníkům rozkaz během akce, musíte dát pozor, jestli vás opravdu slyší. Vojáci samozřejmě neměli v té době každý své naslouchátko, takže pokud vykřiknete rozkaz během akce, splní ho jen vojáci, kteří jsou v doslechové vzdálenosti.

Přeskoč, nebo vyšplhej

Když HD2 hraji dnes, pozoruji pár věcí, ve kterých nezestárla zrovna nejlépe. V čele s šíleně překombinovaným ovládáním, které je rozmístěné po téměř celé klávesnici. Kdyby tato hra měla vyjít na konzoli, tak by ovládání potřebovalo pořádné zjednodušení, aby bylo hru možné hrát na gamepadu. Jeden příklad za všechny je, že jedna klávesa je pro výskok a druhá pro vylezení na překážku. Když jsem si chtěl ovládání trochu upravit, tak jsem se rychle dostal do situace, kdy jsem asi patnáct minut bojoval s tím, co kam přiřadit aby mě hra vůbec pustila dál. Pokaždé když jsem přiřadil nějakou klávesu, tak mi jinde chyběla. Nakonec jsem spoustu věcí kliknul na úplně nesmyslné klávesy, jen abych se dostal do hry a v podstatě využívám jen základní funkce. Když chci něco nestandardního, tak se musím podívat do nastavení, k jaké klávese to je vlastně přiřazeno.

Hudba prosím

Další chybka, která mi docela vadila, je velmi omezená možnost ovlivnění hlasitosti. Pokud jsem chtěl například ztlumit zvuky střelby a výbuchů, tak jsem zároveň ztlumil i hlasy a téměř jsem neslyšel NPC, kteří na mě mluvili. Jediné co je bokem, je hlasitost hudby. Ta mi ovšem připadala, že se ztlumuje jen v menu a ne samotné hře.

Jinak co se hudby samotné týče, tak se jedná po Mafii opět o velmi solidní soundtrack, který dobře dotváří atmosféru hry. Na starosti ho měl Michal Szlávik, který je například podepsán i pod hudbou pro českou strategii Korea: Forgotten Conflict.

Roztříštěný příběh

Co mě trochu mrzelo už když jsem hru hrál před lety, je absence příběhu. Je to podle mě také hlavní důvod, proč tahle hra není na stejném piedestalu jako první Mafia. Přece jen vyšla v době, kdy většina her šla cestou silného single playeru a velkých příběhů. Zatímco HD2 je mnohem více sandbox, kde se sem tam najde pár dialogů, ty ale v zásadě nemají na nic vliv a když je přeslechnete, o nic nepřijdete. Možná, že kdyby hra vyšla v dnešní době, tak by absence příběhu nikomu nevadila a byla by zajímavou alternativou ke zmíněnému Tom Clancy’s Ghost Recon: Wildlands.

Je škoda, že hra nemá v podstatě žádný příběh. Potenciál tu jistě je. Což hra sama ukazuje v několika misích jako je třeba infiltrace zámku, dobývání kopce v Barmě, nebo spojení s partyzány v Česku. V podstatě pokaždé když dojde na styk s NPC, hra začne být tak o dvě příčky zajímavější. Samozřejmě je složitější vystavět příběh kolem komanda, ve kterém může v každé misi kdokoliv umřít, ale hry jako třeba série XCOM nebo české UFO využívají také hratelnost, kdy můžete kdykoliv ztratit v podstatě celý tým a stále dokáží vystavět solidní příběh okolo. Přesně takový příběh hra naznačí před poslední operací v datadisku Sabre Squadron. Zde se setkávají Winston Churchill a David Stirling (skotský důstojník, který poprvé přišel s myšlenkou na sestavení oddílů SAS) a mají spolu diskuzi, která bývala by na úvodu základní hry, mohla být skvělým začátkem pro parádní příběh těchto jednotek. Nakonec ale v HD2 veškeré náznaky příběhu vždy skončí stejně rychle jako začaly a jsou to spíše jen střípky k obohacení hratelnosti, ale v zásadě na sebe moc nenavazují. Možná je to i tím, že se jednotlivé operace odehrávají v podstatě na všech bojištích 2. světové války. Každá operace má tak jen svůj mini příběh, který v jen ospravedlňuje úkoly jednotlivých misí. Nejvíce rozvedené jsou pak asi příběhy již zmíněné Operace Houndsmith z datadisku a Operací Nomad a Liberator ze základní hry.

Cutscény ve hře jsou obecně na celkem dobré úrovni s dobrou kamerou. Jen je škoda, že u těch ingame jsou očividně dodatečně doplněné černé pruhy, aby obraz vypadal širokoúhle. To bohužel na spoustě míst obraz nehezky ořeže.

Samotní vojáci nemají žádnou osobnost za hranicí stručného životopisu v kartě. Je pravda, že se odlišují i různými hlasy, ty ale v zásadě říkají stejné věci. Například nepřítel zpozorován, nepřítel zabit, přebíjím a různé variace. Příběh se tak odehrává spíše v hlavě hráče. Vojáci dostávají medaile za úspěchy a postupně si zlepšují vlastnosti. Takže když po několika úspěšných misích ztratíte vojáka, tak to dovede být svým způsobem dojemné. Obzvláště pokud se to stane v situaci, kdy se s ním pokoušíte třeba odklonit střelbu tanku, abyste zachránili zbytek týmu. Samozřejmě takové věci se dějí spíše při vyšších obtížnostech. Na střední obtížnost není problém projít celou hru se stejným týmem. Obzvláště díky možnosti kdykoliv hru uložit.

RPG ze světové války

Jak jsem již naznačil, tak hra nabízí pasivní RPG prvky. Vojáci postupně zlepšují schopnosti, které v uplynulé misi nejvíce využili. Je třeba obrovský rozdíl mezi tím jestli první pomoc dělá voják s touto schopností někde kolem spodní hranice, nebo voják, který ji má téměř k dokonalosti dovedenou. Zatímco ten první spotřebuje klidně celou lékárničku aniž by nějak moc vyléčil raněného kolegu, ten druhý dokáže s malou lékárničkou vyléčit celý tým na pokraji smrti a ještě mu zbude. Samozřejmě je to vždy něco za něco a kdo dobře léčí o to hůř střílí a například unese méně zásob, takže je potřeba tým dobře nakombinovat.

Lépe dobře připraven, než zaskočen

Jedna úžasná věc, která se ve hrách moc nevidí a možná vás to během první operace zaskočí je, že ne vždy máte šanci doplnit mezi misemi munici. Takže si musíte nabrat dost do batohu, aby vám vyšla na několik misí, nebo se spolehnout na to, co posbíráte od nepřátel. Proto je dobré mít v týmu jednoho „siláka“ s municí v batohu pro všechny, kteří třeba nemají takovou nosnost, aby si ji pro sebe vzali dostatek.

Asi nejvíce je to vidět hned v první operaci složené ze 4 misí, ve kterých musíte porazit relativně hodně nepřátel, ale jakousi omezenou možnost doplnit zásoby máte až před poslední misí. Zde to nejvíce dolehne na hráče, který s něčím takovým nepočítal. Později hra tento koncept trochu opustí, protože většina operací se skládá pouze z jedné, nebo dvou misí a občas je mezi nimi možno munici doplnit. Takže se mi později spíš stávalo, že jsem s sebou nesl mnohem více vybavení, než bylo třeba.

Při balení svých mužů musíte vždy zvážit, jestli vám zásobník navíc stojí za to, že nemáte kam dát kompas a voják, který ho nemá fyzicky u sebe ho pak nevidí ani v rohu obrazovky a nevidí, odkud jde palba. Na střední obtížnost se totiž na kompasu zobrazují tečky ve směru, kde jsou nepřátelé. (Pokud si to správně pamatuji, tak na těžkou obtížnost se tato pomoc neobjevuje.) Když s sebou nevezmete dalekohled, tak zase nemáte jak prozkoumat nepřátelské postavení z větší dálky. Kleště na drát vám zase umožní prostříhat se přes pletivo a pokusit se o více stealth přístup. Mít u sebe nůž je taky fajn, pokud se naskytne možnost někoho zlikvidovat bez upozornění na sebe. Ve hře je totiž omezené množství zbraní s tlumiči a ty, co zde jsou, se moc nehodí pro chvíle situace s otevřenou střelbu.

Je trochu škoda, že se do tohoto konceptu vývojáři neponořili naplno. Opravdu využit je hlavně v první operaci Snowball (zde je to hlavně tím, že pokud hrajete hru poprvé, tak vás asi nenapadne vzít si s sebou dost munice na tři mise), hned v následující operaci Nomad a v poslední operaci Liberator. Poslední dvě mají shodně po šesti misích a hra vám dá jen omezené možnosti doplnit zásoby, takže je potřeba sbírat zásoby i během průběhu mise.

Hra navíc má několik misí, ve kterých začínáte pod vodou a máte místo batohu, potápěčskou bombu. Navíc s sebou musíte vzít i například nálože, abyste mohli splnit cíl mise. Tím pádem se extrémně omezuje počet věcí, které můžete do akce vzít.  V takových misích se opravdu ukáže, jak dobře umíte své vojáky nabalit na cestu.

Právě v těchto místech je podle mě hra nejsilnější. Jako když jsem musel v poslední misi hry posbírat zbraně od padlých nepřátel, abych byl schopen odrazit finální útok. Nejlepší je hra v situacích, kdy vás nutí improvizovat a přemýšlet, jestli vzít radši více zásobníků, nebo lékárniček. Plné batohy munice navíc omezují výdrže při běhu vojáků. Takže musíte vždy najít kompromis. Člověk si pak připadá, že opravdu chystá do akce tým, který bude hluboko za nepřátelskou linií bez šance na podporu.

Těžká je dobrá

Pokud přemýšlíte nad tím jakou zvolit obtížnost, tak rozhodně vybírejte z posledních dvou. Tuto hru nestojí za to hrát na lehkou úroveň a užívat si příběh. Žádný tu není. Pro osvěžení jsem ji hrál na střední obtížnost. Při tomto nastavení je hra ale příliš lehká a dá se proběhnou stylem rambo a zaskočí vás jen několik míst, kde narazíte na tank. V podstatě vás nenutí moc taktizovat a nabízí neomezené možnosti ukládání. Pokud si chcete tuto hru opravdu užít, nejvyšší obtížnost je na místě. Člověk má pak na každém konci mise opravdu pocit, že to dokázal.

Pancéřová pěst

Asi největším oříškem jsou tanky. Tahat s sebou do každé mise bazuku jen tak pro jistotu není zrovna praktické i vzhledem k tomu, že budete na zničení tanku potřebovat několik zásahů a munice do bazuky může velmi rychle naplnit inventář. Navíc samozřejmě ne vždy máte možnost si ji před misí vůbec vybrat. Často se tak musíte s obrněnci popasovat s tím, co daná mise nabídne. Někdy je to třeba protiletadlový kanón jindy panzerfaust na rameni náhodného vojáka a někdy třeba jiný tank, který se vám podaří v průběhu mise obsadit. Nicméně je vždy potřeba nalákat tank do správné pozice, neboť střílet na jeho přední pancíř se nevyplácí.

Celá válka na jednom místě

Zatímco jiné hry z  2. světové války se často zaměřují na jedno konkrétní bojiště, někdy na několik zásadních bitev. V HD2 se podíváte snad všude, kde byli jednotky SAS nasazeny, což je většina front 2. s. v. mimo například ruské. Budete bojovat na Antarktidě, v Norsku, Africe, Normandii, Barmě, Alpách a nakonec i v Československu. Jednotlivé operace nabízejí opravdu všechno, co vás ve spojení s druhou světovou válkou napadne. Najdou se tu přestřelky v lese, čištění podzemního komplexu, bitva na velké poušti, potápěčské infiltrování lodi a později pevnosti, dobývání hory v džungli, v misích na území Československa se spojíte s místním odbojem, najde se i on rail mise, kdy prolétáte průsmykem a ovládáte střelce v bombardéru a dokonce i stealth mise, ve které se pokusíte jako špion infiltrovat zámek. Pokud ho tedy celý nezalarmujete v předcházející misi.

Je toho zde opravdu hodně a každý si asi najde oblíbenou část. Pro mě to je nejspíš operace Stranger, která se odehrává v Barmě a je vcelku složité ji na vyšší obtížnost přežít s celým týmem. Jen mě mrzí, že má jen dvě mise a není více rozvedená. Přece jen o co adrenalinovější by bylo dobývání kopce v džungli, kdyby mu předcházelo několik misí, které by mě donutili spotřebovat všechno vybavení a tak by finální útok probíhal jen s tím, co bych posbíral cestou nahoru.

Tvůrci se pokusili pokrýt celou válku, což je jistě hezká myšlenka, ale díky tomu v podstatě nikdy nevyužijí naplno koncept omezeného zásobení v průběhu operace. Po té co mě to u první operace zaskočilo a zjistil jsem, že musím nést s sebou více zásob, tak už mi až do poslední mise nikdy nechybělo. Kdyby celá hra obsahovala jen tři operace, ale každá měla třeba 8  misí, tak by hra lépe využila svůj potenciál.

Nové mise, nová jednotka

Hra se dnes na Steam a GOG prodává pod názvem Hidden & Dangerous 2: Courage Under Fire. Tento balíček obsahuje jak základní hru, tak i datadisk Sabre Squadron (SS). U SS je ale docela zásadní nedostatek. I když se jedná o rozšíření základní hry a spouští se ze stejného menu, tak pokud začnete hrát tento datadisk,  hra automaticky ignoruje postup vojáků. To znamená, že začínáte se všemi od začátku. To je vcelku hloupé. Jednak by mě přece jen víc bavilo vzít své komando do dalších misí. Druhak SS nenabízí tolik misí, abyste mohli s vojáky nějak solidně postoupit. Nicméně celá kampaň SS jde hrát cooperativně s více hráči.

Člověk proti stroji

Hra nabízí také několik variant multiplayeru. Kromě zmíněného Coop PVE, který je možné hrát až v šesti lidech, je zde například i PVP Deathmatch až pro 32 hráčů. Nicméně v dnešní době je asi jediná rozumná varianta domluvit se s kamarády a zahrát si lokální coop. Vytvořit hru je sice stále možné, ale pravděpodobnost, že najdete jiné hráče, pokud jste se s nimi nedomluvili dopředu se limitně blíží nule.

Nicméně coop rozhodně stojí za to. Kde jinde můžete zažít to, že po úspěšném vystřílení celé mapy jedete v jeepu na konec mise a těsně před ním vás hranaté podloží převrátí a celý tým si zlomí vaz?

Technické hledisko

Hra běží i na moderních strojích bez větších problémů. Občas se mi stalo, že se třeba na vteřinu zasekla, a je pravda, že běží 4:3, takže na širokoúhlém monitoru vám ořeže okraje, ale je stále perfektně hratelná.

Stojí za to si v roce 2019 zahrát Hidden & Dangerous 2?

Rozhodně ano. Minimálně stojí za vyzkoušení. Pokud jste ji nikdy nehráli, tak jste se připravili o jednu z nejlepších českých her všech dob. HD2 sice nikdy nevyužije svůj potenciál naplno, ale místy dojde velmi blízko. Tak jak ji dnes koupíte, nabízí celkem 32 misí s návykovou hratelností. Rozhodně se nejedná o hru pro každého a příběh zde v podstatě neexistuje, ale pokud vás chytne, tak jinou takovou budete hledat jen velmi těžko. Této hře chybí dost k dokonalosti, ale to že za 15 let od vydání datadisku nikdo nevydal třetí díl, ani aspoň nějakého duchovního pokračovatele, je podle mě jeden z největších prohřešků české herní scény. Případné pokračování (ať už oficiální nebo ne) si mohlo vzít poznámky z dvojky a vytvořit něco opravdu výjimečného.