Arma Tactics o 5 let později

Předem bych chtěl říct, že jsem fanda podobných taktických spin-off her už od doby, kdy jsem hrával Fallout Tactics: Brotherhood of Steel. (Za mě jedna z nejlepších her v sérii Fallout.)

PC verze Arma Tactics (AT) vyšla přesně rok po XCOM: Enemy Unknown. (Podle mě perfektní převedení staré série do nové doby.) A právě z této hry očividně Arma Tactics hodně čerpá. Nicméně i po letech patchů pořád působí jako narychlo splácaná hra, která se měla pouze svézt na nové popularitě těchto her před vydáním oficiálního rozšíření pro XCOM s názvem XCOM: Enemy Within, vycházející měsíc po AT.

Samozřejmě tento uspěchaný vývoj má za následek to, že zatímco hry série XCOM mají na Steamu „Velmi kladné“ hodnocení tak AT spadá do kolonky „Spíše záporné“.

Downgrade ovládání

První věc která člověka upoutá, je příšerné ovládání. Hráli jste moderní XCOM? Víte jak má každý voják v zásadě dvě akce a buď je obě využije na pohyb, nebo jednu na přesun a druhou na střelbu a podobně? Tak stejně to funguje tady. Až na to, že intuitivní ovládání série XCOM je nahrazené spoustou hloupých rozhodnutí. Jako je třeba: „Drž kolečko myši, abys zjistil kam voják dojde na jeden tah a ještě bude moct vystřelit“. Nikdy taky není úplně jasné jak moc dobré je krytí, za kterým se voják nachází. Navíc se mi často stalo, že když jsem vojáka poslal do krytu, tak si místo toho aby zaujal pozici, kterou sliboval při zadávání rozkazu, zaklekl těsně vedle krytu a zůstal tak zcela nechráněn.

Jasně, na ovládání se dá zvyknout, ale to nic nemění na faktu, že je ve skrze špatné.

Hoď tam granát

Skvělá pomoc v sérii XCOM je chytré použití granátů, které jednak dokážou poškodit více nepřátel najednou a jednak dokážou prorazit nové dveře do zdi, zničit kryt nepřítele a podobně. AT má také granáty. Jsou silnější než ty v XCOM. Sice nepoškozují skoro nic až na nepřátele, takže taktické použití je nulové, ale zato většinou zabijí všechny v rozsahu výbuchu. Trefit se s nimi… to je však umění. Mimo to, že celkově je nepochopitelně komplikované granát použít z hlediska ovládání, tak ani to že hra naznačí zeleně místo dopadu, ještě neznamená, že granát opravdu skončí v tomto místě. Hned v první misi jsem se dostal do situace, kdy se před mé vojáky postupně naskládalo 6 nepřátel. Příhodně vedle sebe. Když pominu stupidní umělou inteligenci a zaměřím se na pointu, tak toto jejich uskupení bylo vhodné přesně pro granát. Vybral jsem tedy nejbližšího vojáka, zvolil granát, našel místo kde zelený kruh zabral celou skupinu nepřátel a potvrdil jsem akci. Můj voják hodil granát. Ten se však v půli cesty odrazil od vraku auta a místo na nepřátele dopadl rovnou na mé zbývající vojáky. Mise skončila neúspěchem. Hra nějak nezmínila, že i u granátů je pouze pravděpodobné, že se voják trefí a zdaleka nestačí, aby kruh dopadu zezelenal. Každopádně tuto pravděpodobnost se nikde nepočítá, takže nezbývá než hodit a modlit se. Toto je stupidní rozhodnutí vývojářů a hra díky tomu není zábavnější, ale otravnější.

Obtížnost je vysoká?

Hra je relativně těžká. Nicméně její obtížnost není daná tím, že by byly mise nějak výborně zpracované a umělá inteligence byla na vysoké úrovni. Je těžká díky opaku a nemožnosti uložení. Kvůli tomu v podstatě hrajete ekvivalent Ironman módu ze série XCOM. Ovšem v AT znamená smrt jakéhokoliv vojáka automatický konec mise. Upřímně, neuznávám když se tvůrci snaží zvednout obtížnost hry tím, že omezují možnost ukládat hru, místo toho aby zapracovali na herních mechanismech. Hrát pořád stejnou misi desetkrát dokola díky tomu, že někdo padl protože hra neumí říct hráči jak moc je krytý, případně jestli granát doletí na místo určení a podobně, opravdu není zábavné.

Super komando

Hra má pouze 10 misí, ale idea je v podstatě taková, že si jich budete muset hodně zopakovat abyste se přes ně vůbec dostali. Hra se tak snaží o jakýsi divný mix, kde na jednu stranu nutí hráče, aby se naučil mise nazpaměť. Věděl kam, koho a kdy poslat. Na druhou stranu je jednání nepřátel dost náhodné, takže taktika, která vyšla v prvním pokusu bude v druhém dost možná na nic. Nejvíc tedy závisí na náhodě a na tom jak úspěšní budou vojáci na obou stranách se střelbou.

Po každé i neúspěšné misi dostanete několik bodů zkušeností a ty pak můžete rozdělit mezi své čtyři vojáky, aby byla příště větší šance na úspěch.

Vaše „základna“  je však udělána naprosto sterilně a nezajímavě jen jako dvě položky v hlavním menu. Jedna pro tým a druhá pro zbrojnici. Až mě překvapuje, že si s tím dal někdo práci a ke každému vojákovi napsal stručný životopis.

Bugy

Je smutné, že pět let od vydání je hra ve verzi označené jako 1.7834 a pořád je plná bugů a má pochybný výkon. Hned v misi výcvikový tábor jsem si všiml, že hra vcelku špatně komunikuje aktuální úkoly a musím často chodit do menu, abych si přečetl co mám vlastně dělat. Obzvláště právě ve výcvikové misi, kde se nepřátelé objeví až poté, co úspěšně přebijete zbraň. Nato se najednou objevil parťák, který byl však okamžitě postřelen a zemřel během jediného tahu. V té chvíli jsem byl s druhým vojákem dobré čtyři tahy od něj, takže trénování první pomoci se moc nepovedlo. Při druhém pokusu jsem pro jistotu šel rovnou na místo, kde předtím parťák zemřel abych byl hned u něj, až se to stane a povedlo se. Nicméně hra mi pořád nabízela, že můžu ovládat oba vojáky, ale reálně jsem mohl ovládat jen jednoho. Druhý dříve zachráněný se zasekl, takže jsem všechny jeho tahy musel po zbytek mise přeskakovat.

Stojí za to si v roce 2019 zahrát Arma Tactics?

Ne, nestojí. Obzvláště dnes, kdy se na trhu roztrhl pytel s taktickými hrami v čele s XCOM 2: War of the Chosen. Ale nestálo to za to ani v roce 2013. Je škoda, že tvůrci hru vystřelili na trh udělanou jen napůl a už si nikdy nedali práci ji dokončit. Ať už je myšlenka propojení sérií XCOM a Arma jakkoliv lákavá. Tuto slibnou premisu tvůrci nedokázali zrealizovat a místo toho naservírovali nevýraznou hru se spoustou bugů a příšerným ovládáním.