Dead Effect 2 (PS4) o 2 roky později

Bohužel samotná hra má jen relativně málo společného se svým popiskem natož pak obrázky, kterými se prezentuje. Je pravda, že hra nabízí až zbytečně moc zbraní. Za svou dobu ve hře jsem sice použil jen tři, ale viděl jsem nabídku herního obchodu, kde bylo opravdu hodně zbraní. Nevím, jestli zrovna stovky, ale bylo jich dost. Zbraně se navíc dají vylepšovat, ale z toho co jsem viděl, tak jen parametrově a ne vizuálně. Tím myslím, že pokud zvětšíte zásobník, tak bude zvětšen jen jako počet nábojů, ne že by ze zbraně vizuálně trčel delší zásobník.

Hra opravdu nabízí tři hratelné charaktery. Nicméně ať už si vyberete kohokoliv (zkoušel jsem první dvě postavy), dostanete vcelku nezajímavého a na spoustě míst přehrávaného hrdinu. Osobně nenávidím, když je ve hře němý hrdina, na kterého pořád všichni mluví a on nikdy nikomu neodpoví. Jako třeba ve Far Cry 5, kde to je o to horší, že všechny předchozí díly měly docela solidně napsané hlavní postavy, které často i vtipně komentovaly aktuální dění. I přesto jsem měl pocit, že této hře by místy pomohlo mít němého hrdinu.

Posunuté hranice a dech beroucí zpracování

Co se posouvání hranic týče, tak nevím, co a kam chtěli tvůrci posunout. DF2 je ve skrze průměrnou střílečkou, kde jdete z jednoho místa na druhé a po cestě střílíte na všechno co se hýbe. Sem tam hra nabídne nějakou minihru, jako třeba přepájení obvodů dveří, ale nic co by nebylo v X jiných hrách. Ve svých nejlepších momentech vypadá DF2 jako nízkorozpočtový DOOM s rychlostí stáhnutou na třetinu.

RPG elementy pak také nejsou nic nestandardního. Nejvíce mi připomínaly asi Deus Ex: Mankind Divided. Stejně jako tam, se i tady na začátku dozvíte, že v sobě máte spoustu super implantátů, ale nemůžete je zapnout naráz, protože by vás ten šok zabil. Takže postupně sbíráte zkušenosti a zapínáte jeden po druhém. Nicméně menu, ve kterém to probíhá, je poměrně sterilní plocha s šedomodrým pozadím.

Grafika hry je pak asi o tři stupně horší, než jak se ji snaží prezentovat fotografie na PS Store. Občas se sice prostředí ukáže v celkem dobrém světle a musím uznat, že když jsem na základně poprvé zapnul hvězdnou mapu, tak jsem byl mile překvapen tím, jak dobře vypadá. Nicméně modely postav jsou šílené. Za prvé jsou postavy úplně vypíchnuté z prostředí a moc nereagují na světlo, které by na ně mělo dopadat. Za druhé jsou anatomicky dost divně stylizované. Například z poprsí ženské postavy, která vás hned od začátku provází hrou, budu mít asi ještě dlouho noční můry.

Audio stránka je pak taková, že ničím vyloženě neurazí, ale také nemá čím nadchnout. Když jsem hru hrál, tak si jasně pamatuji, že jsem si říkal, jak má solidní hudbu. Ta tedy nutno říct trochu vykrádá slavné soundracky z filmů jako třeba Interstellar (o tom se můžete přesvědčit třeba v traileru).  Ale teď zpětně můžu říct, že hudba je zde i dost zapomenutelná, protože si absolutně nedokážu vybavit žádnou melodii. Kromě té z filmu Interstellar.

Z mobilu na konzoli

Konzolová verze ze všeho nejvíce doplácí na to, že se přece jen jedná o nízkorozpočtovou předělávku mobilní free to play hry. Graficky je sice hezčí než původní verze, hratelně je však pro nový hardware optimalizovaná jen minimálně. Spousta věcí, které dávají smysl při dotykovém ovládání, je na gamepadu vyloženě otravná. Jako třeba bušení do každé skříně, kterou chcete otevřít, případně neuvěřitelně otravné „skenování“ palce. Už tak nepříliš rychlou akci tato místa ještě více zpomalují až do takové míry, kdy jsem během zdlouhavého „skenování“ přemýšlel jestli mě vůbec zajímá, co je na druhé straně dveří. Škoda, že když už se tvůrci rozhodli nechat dotykové ovládání ve hře, tak aspoň na PS4 nevyužili TouchPad ovladače.

Další věc, která se přetáhla z mobilů, je systém rozhovorů. Kdy vám při každém zhruba polovinu televize překryjí dvě vyloženě odporné tabulky. V jedné běží text a v druhé jsou možnosti jak v hovoru pokračovat.

Hodor, Hodor

Děsil mě každý pohled na zvláštně umístěné bradavky, které hráčově průvodkyni trčí přes její nejspíše latexový oblek (to je mimochodem specialita konzolové verze). Takže jsem byl celkem rád, že hned v druhé misi jdu zachránit nového člena týmu a již s ní nebudu sám v jedné místnosti.

Chvilku po tom, co jsem zachránil mechanika jménem Minikin, jsem však zalitoval, že jsem ho nenechal umřít. Je to takový ten typický archetyp postavy, co na první pohled vypadá a mluví jako by si neuměl ani zavázat tkaničku, ale zároveň je geniální ve svém oboru. V tomto případě výrobce zbraní a mechanik. Něco jako Ralf z Mafie. Minikin mi připadal jako by byl tajné dítě právě Ralfa z Mafie a Hodora z Game of Thrones.

Běž k mapě

A pak přišla třetí mise. Má věčně zmrzlá průvodkyně mi řekla, ať zajdu k mapě. Já nepochopil jak to myslí, takže jsem oběhl všechny terminály v okolí z nichž fungoval jen jeden a musel jsem do něj skenovat palec, což jsem musel udělat dvakrát, protože napoprvé jsem cvaknul nějak špatně a vyjel jsem z něj hned, jak skenování konečně proběhlo. To byl přesně ten moment, kdy jsem si uvědomil, že je mi vlastně úplně jedno co mě čeká v další misi. Protože jsem nějak minul ten slibovaný chytrý příběh a byl jsem otrávený ovládáním. Hru jsem vypnul a hodil za hlavu.

Druhý pokus

Další den jsem si říkal, že bych mohl dát hře ještě šanci. Rozhodl jsem se tedy vyzkoušet její mobilní verzi. Hned v úvodu jsem si všiml, že mobilní verze nabízí čtvrtou hratelnou postavu (tedy pokud si za ni zaplatíte, zdarma jsou jen tři původní, které jsou i v konzolové verzi).

Znovu jsem si tedy proběhl první level. Když jsem se dostal na základnu, tak jsem poprvé přišel do styku s „mikrotransakcemi“.  I když mikro je v případě podobných nákupů docela nepatřičné slovo.

Konzolová verze této hry stojí standardně 499,- Kč bez nějakých dalších DLC. Prostě dáte pětistovku a máte vše, co hra na konzoli nabízí. Mobilní verze je sice ke stažení zdarma, ale můžete v ní snadno nechat i 6 tisíc a víc. Hru jsem na mobilu nehrál tak dlouho, abych kompletně pochopil její ekonomiku, ale v zásadě vám nabízí dvě herní měny, za které můžete dát reálné peníze. Jedna jsou jakési herní dolary, za které nakupujete a vylepšujete zbraně. Druhá jsou pak krystaly (že jsou to vždycky zrovna krystaly), za které můžete vylepšovat atributy postavy i když jste ještě nedosáhli na bod vylepšení prostřednictvím hraní. V „nejvýhodnějších“ balíčcích pak dáte za tyto měny po necelých třech tisících.

Jasně nákup herní měny je čistě dobrovolný. Nicméně už jen to, že tvůrci mají odvahu si za to říct takové peníze, je důvod proč se v noci budím vystrašený z toho, že některé z mých dětí bude jednou hrát mobilní hry. Hra vás již během načítání bombarduje zprávami o tom, jak je fajn koupit si pár krystalů. Urychlit tak vývoj. Zaplatit si za to, abyste hru nemuseli hrát…

Závěrem

Pokud máte rádi hry jako Doom ale Doom z roku 2016 byl na vás moc rychlý, chyběly vám v něm bradavky a zároveň pro vás audiovizuální zpracování není to hlavní, tak můžete v konzolové verzi najít pár hodin zábavy. Když jsem hledal na internetu, tak se dá kampaň projít cca za pět hodin. S tím, že hra pak nabízí ještě možnost hrát dál samostatné mise, kde na vás posílá hordy nepřátel. Nejsem si moc jistý, jestli stojí za plnou cenu, ale je dost často ve slevě, kde stává tak kolem dvou stovek, což je asi přijatelné.

Každopádně mobilní verzi díky šíleně přepáleným cenám „mikrotransakcí“ rozhodně nedoporučuji. Free to play (v tomto případě spíš Free to Pay) model tuto hru úplně zabil. Tato hra rozhodně nestojí za to, aby v ní nějaké dítě třemi kliknutími nechalo několik tisíc.