Chaser o 16 let později

Michael Petr – 19/01/2019

Honza Honič a jeho velké dobodružství

Hru Chaser jsem poprvé hrál někdy v roce 2004, když vyšla jako příloha časopisu Level. Jediné, co si tak matně pamatuji, je fakt, že jsem ji hrál. Přece jen Chaser byla další FPS, která vyšla v roce naplněném spoustou skvělých her. Pokud bych se zaměřil jen na FPS žánr, tak v roce 2003 vyšla pokračování hned několika slavných sérií jako: Delta Force: Black Hawk Down, Deus Ex: Invisible War, Postal 2, Red Faction 2, Rainbow Six: Raven Shield, Wolfenstein: Enemy Territory, ale vyšly také nové projekty, které jsou dnes již legendárními sériemi jako: Call of Duty, Halo: Combat Evolved v neposlední řade byla vydána jedna legendární FPS také od českého studia Pterodon jménem Vietcong a tu asi bude znát víc lidí než Chasera.

Když jsem ji dnes hrál znovu, tak s odstupem celkem chápu, že v takovém davu Chaser trochu zapadl. I přesto, že dobové recenze mu dávají vcelku nadprůměrná hodnocení, nevím jestli bych o něm někdy slyšel, kdybych si ho náhodně nekoupil na zmiňovaném Level DVD. A jestli bych ho hrál někdy znovu nebýt této příležitosti.

Pamatuji si, že třeba právě o Vietcongu jsme tenkrát ještě na škole mluvili všichni. Nepamatuji si, ale že bych se někdy s někým bavil o zážitcích z Chasera.

Příběh a jeho prezentace

Bez nějakých zásadních příběhových spoilerů jde v Chaserovi zhruba o toto: MARSCORP je organizace, kterou vytvořily nejmocnější společnosti na zemi a daly ji za úkol teraformovat Mars. V roce 2042 tato organizace v čele se Samuelem Longwoodem (proč mají všichni v téhle hře zvláštní porno jméno je mi záhadou) dělá z Marsu autokratický stát. S tím samozřejmě přichází povstání rebelů.

Hlavní postava (tedy Vy) se probouzí na jakémsi operačním sále na vesmírné stanici, na kterou zrovna útočí komando vojáků. Je vcelku jasné, že zatímco hlavní hrdina neví kdo je, tak vojáci to vědí moc dobře a přišli hlavně kvůli němu. V poslední chvíli před kompletním zničením stanice se Vám podaří uprchnout v záchranném modulu a havarovat kdesi v USA. Po přistání se dozvídáte, že vaše minulost je nějak spojena s rebelským povstáním a navíc se zapletete do místní války gangů…

To že Chaser šel mimo mě je možná i tím, že příběh hry je tak trochu Direct-to-Video sci-fi. Delta Force Black Hawk Down, nebo Call of Duty čerpají spousty inspirace z filmů, které v té době válcovaly kina. Vietcong pak nabízí příběh, který tak trochu připomíná každý film z války ve Vietnamu, ale je zároveň originální a například Deus Ex: Invisible War nabízí sci-fi plné dramatických zvratů, které ovlivňuje hráč svými rozhodnutími. A to jsem zmínil jen několik FPS ze stejného roku.

Mezitím Chaser jde po trochu více vyšlapaných cestách. Hlavní hrdina ztratil paměť a postupně si vzpomíná na svou minulost. Už to je samo o sobě asi největší příběhové klišé, na které se dá narazit. Stejně předvídatelné jako romantická komedie, kde se dva, co se nemůžou vystát, na konci vezmou. Samozřejmě i klišé, ve kterém hrdina přesně nezná svou minulost a postupně se jí dozvídá, může být úvod pro skvělý příběh. Jako je to (pokud zůstaneme čistě u her) například v o dva roky mladší F.E.A.R. nebo pozdější Fallout New Vegas.

Chaser nemá vyloženě špatný příběh z pohledu toho, že jde o hru. Pokud to hrajete jako FPS, kde příběh jen lehce dává důvody, proč máte vystřílet další level plný nepřátel, tak je to samozřejmě v pořádku. Tohle je ale vše. Tohle není hra, kterou by stálo za to hrát „kvůli příběhu“. Příběhové zvraty v Chaserovi jsou však vcelku předvídatelné a příběh takový dost průměrný.

Moc nepomáhá ani fakt, že hlavní postava Johna Chasera (aka Honza Honič) je asi tak zajímavá a zahraná jako libovolná postava, kterou za posledních 10 let hrál Steven Seagal. Stejně jako on se občas pokusí o cool hlášku a stejně jako u něho máte pocit, že kdyby to říkal někdo jiný tak to možná fakt bude znít cool.

Videosekve pak nijak nenadchnou. Hlavně díky ne zrovna dobré kameře. Když dojde na nějakou akci nebo nedejbože „vzpomínku“, má hra tendenci servírovat neuvěřitelně chaotické střihy a třepat s obrazovkou. Nejspíše za účelem nějakého wow momentu, ale jediný efekt, který to na mě mělo, bylo, že mě z toho relativně rychle bolely oči.

Audio

V případě hudebního doprovodu se opět bavíme o průměru. Hudba není vyloženě špatná, ale spíše snadno zapomenutelná. Měl jsem tendence ji vypnout a pustit si na pozadí Spotify.

Dabing postav je jak už jsem se zmiňoval taky slabší. Hlavní postavy jsou nadabované tak nějak bez emocí a víceméně všechny vedlejší postavy mají stejné nebo dost podobné hlasy a moc se nerozlišuje, jestli na vás řve člen Yakuzy, nebo americký gangster.

Zvuky zbraní jsou z dnešního pohledu celkem komické, ale ve své době asi zněly podobně jako v jiných FPS.

Gameplay

Základní premisa většiny hry je: „běž na konec levelu a zabij každého, na koho narazíš“ A tak víceméně celou hru neděláte nic jiného. Hra se snaží často měnit prostředí, ale v zásadě je to vždy jen pozadí pro postřílení hromady nepřátel. Když se autoři pokusí hru ozvláštnit, tak to často nevede k ničemu dobrému. Například „stealth“ level, který se objeví relativně brzo, je vyloženě otravný. Občas se objeví nějaké mini platformování, což je asi nejhorší věc na hře. Někam doskočit bez toho, abych spadl, bylo pro mě kolikrát těžší, než se prostřílet chodbou plnou nepřátel.

Když už jsem narazil na skákání. Další nešťastnou věcí je, že ve hře není nikdy jasné, na co se vyskočit dá a na co ne. Občas nepřeskočíte nízkou překážku, kterou musíte obejít, ale zároveň z místa vyskočíte na dvakrát vyšší rouru.

Co se střelby týče, je celkem vtipné, že všichni vždycky vědí, kudy přijdete. Nejspíše proto, že hra zná vždy jen jednu správnou cestu, kterou se dá pokračovat. Takže vždy všichni míří na dveře, do nichž vejdete a začnou okamžitě pálit. Nepříjemnost na dveřích také je, že se všechny extrémně rychle automaticky zavírají. Často se mi tak stalo, že se mi zavřely buď před nosem a musel jsem je znovu otevřít, nebo naopak těsně za zády a já pak neměl kam couvnout. I když nehrajete na nejtěžší úroveň, dokáže být hra relativně obtížná a nejde ji dost dobře hrát bez toho, abyste se kryli. Problém je, že hra vám moc možností pro krytí nenabídne. Proto je škoda, že dveře (na krytí ideální) mají právě tuto „výbornou“ vlastnost.

Stojí za to si v roce 2019 zahrát Chasera?

Rychlá odpověď je: „Ani ne.“ A proč? Jak už jste možná vytušili pokud jste četli celý článek, hra je prostě průměr v každém aspektu. Není na ní nic co by urazilo, ale ani nic co by nějak zaujalo. Když si ji dáte do kontrastu s jinými FPS ze stejného roku, tak je jasné, že ani ve své době nenabízela nic nového. A hrát ji dnes má smysl pouze pokud si strašně moc chcete projít všechny hry od studia Cauldron.