Mise Quadam – Příběh

Mary Detwayová seběhla se schodů a vtrhla do své laboratoře. Hamburger v její ruce nevěstil nic dobrého. Mary Detwayová totiž k smrti nesnášela hamburgery, a proto si koupila jednu z těch olezlých housek s rozemletými chrupavkami jen v jediném případě – když se rozhodla někomu velmi citelně znepříjemnit život a připadala si na to příliš málo rozzuřená. Jedno sousto Magusova hamburgeru to vždy báječně spravilo. To, že si z obvykle nechutně vyhlížejícího hamburgeru právě ukousla podruhé, způsobilo, že si všichni z laboratoře B65 pro výzkum umělé inteligence založené na biprotonovém záření tritlinia gama přáli, aby to, co si přejí, bylo posledním přáním jejich života. Jako ctitelé Murphyho zákonů totiž členové tohoto nesourodého spolku věděli, že se jim nemůže splnit. Což je, jak s hrůzou pomalu zjišťovali, logická přesmyčka, a tak se pro jistotu všech pět gramů polointeligentního tritlinia, dvě černé myšky a jeden bílý laborant krčili v koutku. Nezdálo se, že by jim to mělo být co platné.

Mary Detwayová k smrti milovala služební cesty (na rozdíl od hamburgerů, obzvláště pak Magusových) a poslední z nich trávila v nejmenovaném městečku v podhůří Alp. Ptáte-li se, co měla její cesta společného s výzkumným programem její laboratoře, pak se zde ohrazujeme – do toho vám nic není. Poznamenejme snad pouze, že se na ni vydala společně se šéfem již zmiňovaných laboratoří, a že Mary je pohledná hnědooká bruneta. Až potud tedy nelze vystopovat žádný důvod, proč by se měla objevit v pondělí šestnáctého května ve své laboratoři s hamburgerem v ruce. Všechno se však změní v okamžiku, kdy vyjde najevo, že její cestu překazil nesympatický android MB65, který byl velmi nepříjemnou shodou okolností řízen biočipem na principu záření tritlinia, se kterým měla – tentokrát nikoli náhodou – co do činění právě její laboratoř.

Vynechme nepodstatné a jistě nezajímavé detaily – kdy, kde, v jaké situaci a za jakých okolností byla přerušena pohoda její cesty. Daleko přínosnější bude nyní určit souvislost mezi Mary Detwayovou a planetou Quadam. Na tomto místě ovšem autoři zhrzeně přiznávají, že žádná, ani náhodná souvislost mezi těmito dvěma vesmírnými objekty neexistuje. To je také důvod, proč se v tomto okamžiku stane věc ojedinělá v dějinách světové literatury. Naše hrdinka během následujících šedesáti let pokojně zemře stářím, stejně, jako několik generací po ní. Zemře-li hlavní hrdina příběhu, jsou v podstatě dvě možnosti: buď se tak stává v souvislosti se srdceryvným koncem příběhu, a nebo mají autoři v záloze hrdinu dalšího. U nás jde o tu třetí možnost. Androidi na bázi záření tritlinia se stali vítězi vývojové větve androidů a lidé jim dali svou důvěru. Obsadili je do všech jen trochu myslitelných zaměstnání včetně těch ostatních.

Každému alespoň trochu přirozeně inteligentnímu (o uměle inteligentním ani nemluvě) tvoru jistě dojde, že jednou z nejméně příjemných činností na světě je práce, a ještě ke všemu těžká a zadarmo. A navíc na někoho, kdo si během vaší práce pěkně sedí v křesílku a užívá firfit (obvyklý, velmi příjemný způsob trávení volného času ve 24. století). A obzvláště, jsou-li tím někým lidé. Do dnešního dne není zcela jisté, nastudovali-li nejschopnější z androidů díla klasiků světové revoluce, nebo zda revoluci začali zcela podle vlastních představ. Jisté je naopak to, že se revoluce zdařila (což vás, obzvláště znáte-li lidskou rasu osobně, nemůže překvapit – zatímco OSN jednala a občas vydala závažné varující prohlášení, androidi se zákeřně zbavovali lidí). Z celého lidstva zbylo pouze několik stovek obyvatel zapomenuté planetoidní základny Matna Plus (planetoid Matna byla skála velikosti 10x20x50 km, potulující se napůl cesty mezi Marsem a Jupiterem). Potud, jak jistě uznáte, je vše v pořádku. S lidmi byly vyhubeny i skupiny nepřátel přírody sdružené v celosvětové organizaci GreenWar, a tak mohla planeta Země konečně v klidu vydechnout.

Mohla, ale nevydechla. Inteligence na bázi tritlinia se bohužel v praxi ukázala příliš podobná lidské, popravdě řečeno, ukázala se jako ještě menší. Poté, co velký vůdce Bob-Ge-Kuo vyhlásil 25. století jako století kybertonu, začaly miliony nadšených androidů pokrývat Zemi právě touto neprodyšnou nažloutlou látkou. Ne, že by osazenstvo planetoidní základny souhlasilo se vším, co tu bylo již dříve psáno, ale když obyvatelé Matny Plus zachytili pozemské supervizní noviny referující o té báječné novině, pochopili, že jestli se chtějí ještě někdy na Zemi vrátit, musí androidy porazit právě teď. A rozhodli se využít nejnovější pozemské módy. Z hypergoónických pamětí počítačů zjistili, že ozářením kybertonu paprsky GynBet Zéta dojde k bouřlivé reakci, která rozloží kyberton i vše, co se na jeho povrchu nachází. A ještě jednu věc jim jejich počítače sdělily: dostatečně silný sodogomorátor schopný vyslat záření GynBet Zéta na Zemi se nachází ve vesmíru pouze na jednom z měsíců planety, jejíž dávno mrtví obyvatelé kyberton vynalezli. Ten měsíc se jmenuje Quadam. (Zbývá dodat, že Rada mladších vyslala na Quadam dva z nejschopnějších obyvatel měsíční základny). Po několika týdnech však s nimi ztratila spojení, a tak se zdá, že se mise nezdařila. Rozhodla se tedy poslední provozuschopnou dálkoletnou lodí (tentokrát pouze jednomístnou) vyslat na Quadam poslední naději lidstva – vás, Davida Criggse.)