John Macmillan – Vlastní deník 5. část

Powell mi nařídil okamžitý návrat na Alfu. Projížděl jsem právě kousek od naší základny Kapa – Delta, když se mi ve vysílačce ozvalo naléhavé volání o pomoc. Byla to JOAN!! Než jsem stačil odpovědět, ozval se Powell, ať se s ničím a nikým nezdržuju, protože v nejbližší době se rozhodne o osudu lidstva.

CO TEĎ ?!?

K sakru, Joan je pro mne stejně tak důležitá, jako osud celého lidstva. Donedávna bych takhle nikdy neuvažoval – ale teď? Změnil jsem se.

Odpověděl jsem na Joanino nouzové volání. Byla šťastná, že mě slyší, a v krátkosti mi nervozně vylíčila situaci. Musel jsem ji uklidnit, ale věděl jsem, že to opravdu nevypadá dobře. Kvůli neprůjezdnému terénu jsem musel opustit relativní bezpečí vozidla a dojít do základny (viz foto) po svých.

Joan už na mne netrpělivě čekala. Spěšně jsem zhodnotil stav základny. K dispozici jsme měli jednoho pomocníka – opičáka jménem Gunga, kterého jsem poslal uhasit (kompletní oprava počká) hořící vrtnou věž. Naše obranná linie se skládala z pouhých čtyř automatických věží osazených dvojitými děly. Dvě byly navíc silně poškozeny – ihned jsem tam poslal Gunga, aby je opravil. Rusové by mohli brzy znovu zaútočit a tak bude třeba jednat s rozvahou a hlavně rychle. Joan tvrdila, že Rusové mají základnu zřejmě kousek na východ a že útok, při kterém všechen ostatní personál této naší základny zahynul, byl veden ze dvou směrů – ze severu a z východu (viz foto). S Joan jsme nejdříve postavili řídící věž poblíž velkoskladiště. Poté jsme v laboratoři vylepšili zbraňové technologie. Krátce nato jsme oba zaslechli charakteristický zvuk motorů těžkých ruských tanků. Přicházel ze severu. Joan jsem řekl, ať se vrhne na poslední stupeň zdokonalení zbraní a já z řídící věže aktivoval vozidla. To se již objevil nepřítel. Svoji palbu zaměřil především na naši severní obrannou věž. Mnou ovládaná vozidla ale několik tanků za chvíli zničila. Zřejmě je ovládal nějaký slabší počítač. Právě jsem poslal opičáka opravit dvojité dělo, když se ozval Powell. Podařilo se mi naštěstí vymyslet vhodnou výmluvu a generála trochu uklidnit.

Času do nepřítelova dalšího útoku jsem hodlal beze zbytku využít. Postavil jsem základy druhé laboratoře a zatímco jsem šel pomoci Joan s výzkumem, opičák celou stavbu dokončil a laboratoř upravil na počítačovou. V tom na nás znovu zaútočili, tentokrát z východu, kde byla naštěstí naše obrana silnější. Joan ale musela na chvíli přerušit výzkum, neboť obranné věže potřebovaly k efektivní palbě veškerou dostupnou energii. Dobrým znamením bylo, že tentokrát na nás přijely jen dva tanky. Po skončení boje jsem šel zase za Joan do laboratoře a opičák si vzal na starost opravu naší lehce poškozené obranné linie.

Jen taktak jsme stihli dokončit výzkum, když následoval další útok. Tentokrát nám málem zničili jednu věž. Vozidla již byla řízena dokonalejším počítačem, takže se dalo usuzovat, že Rusové již ve výzkumu pokročili. My jsme ale také nelenili. Během boje začala Joan vylepšovat už druhý stupeň počítačových technologií a já se samozřejmě po zlikvidování všech tří tanků přidal. Opičák Gunga nám zatím zprovoznil téměř zničené dělo.

Započali jsme výzkum posledního stupně, když jsme opět uslyšeli zvuk blížících se tanků. Pro změnu (možná té počítačové inteligenci došlo, že to odtud bude přeci jen snazší) byl útok několika tanků veden ze severu. Jedno raketové vozidlo přijelo ale z východního směru. I tentokrát stálo štěstí při nás a přišli jsme jen o jedno lehké bojové auto. Severní věž byla sice dost poškozená, ale opičák se již dal do práce.

Rusové si teď dávali načas, což nevěstilo nic dobrého. Dokončili jsme s Joan počítačové technologie a navíc jsme ještě stihli vyzkoumat raketovou technologii plus postavit počítačový a raketový přístavek. Ovšem nynější útok jsme ustáli jen o příslovečný vlásek. Čtyři tanky s těžkými děly a raketový vůz nám srovnali východní věž se zemí a dost poničili naše zbylá vozidla.

Po jejich opravě jsme vyvinuli kolopásový podvozek a ten jsme také hned použili při výrobě počítačových vozidel s těžkým dělem. Jakmile jsme jich pár vyrobili, nebyl již problém se bránit. Pokračovali jsme dál nepřetržitě s výrobou, několik vozidel jsme osadili raketometem a jedno radarem. Plánoval jsem totiž situaci zvrátit v náš prospěch. Po několika marných průzkumných pokusech (za úspěch se aspoň dalo považovat zničení ruského náklaďáku, který jezdil pro materiál z jižního průsmyku směrem k nám) jsem ale zjistil, že budeme muset zkusit zaútočit ze severu (I). Z jihu měli totiž Rusové až příliš silnou obranu. Jakmile jsme s pomocí nebojového přístavku vyrobili buldozer, proklestil cestu pro naše tanky.

Zřejmě ale bude potřeba mechanik, který by se během boje snažil dávat naše poničená vozidla zase do kupy. A jediný, kdo přicházel v úvahu, jsem byl já (moji drahou polovičku jsem tam rozhodně posílat nehodlal).

Za chvíli jsem se s vozidly dostal nad ruskou základnu a tam je připravil k útoku. S Joan jsem se domluvil, že bude z věže řídit ty původní dálkově ovládaná. Musel jsem jí slíbit, že na sebe dám pozor.

Podařilo se nám vyprovokovat několik tanků, které jsme zničili mimo dosah obranných věží. Také se nám povedlo zabít pár neopatrných dělníků, kteří hledali materiál. Znemožnili jsme tak Rusům výrobu nových vozidel. Postupně jsme ničili severní obranné věže, dokud jsme se neprobili až k srdci ruské základny – velkoskladišti. Soustředěnou palbou všech jednotek jsme ho nakonec zničili. Nyní bylo ještě třeba zlikvidovat zbylé mobilní jednotky.

Až teď jsem si uvědomil, co jsme dokázali. Jen já s Joan – málem bych zapomněl na Gunga, – jsme dokázali nemožné. Rusové utrpěli ostudnou porážku!