John Macmillan – Vlastní deník 4. část

Jsme na Alfě a máme bílé Vánoce. Vypadá to úžasně, ale podmínky jsou příšerné. Topení se zhroutilo a teplota klesla na -12. Má to i jednu výhodu – válka dočasně skončila. Ani ruské tanky neprojedou tou záplavou sněhu. Tak šťastné a veselé. Mluvil jsem s Petrem Rothem a od té doby nemůžu klidně spát. Vypadá to, že Powella zajímá jenom jedno – vyvinout siberitovou bombu a použít ji proti Rusům. Víme, že proti siberitu je plutonium dětská hračka, ale to je tak všechno. Může se stát, že když uvolníme nekontrolovatelné množství energie, zlikvidujeme nejen Rusy, ale i všechno živé na téhle planetě.

Roth chce zkoumat Artefakty, které jsme tu našli, a které jsou stejného původu jako EON. Rýsují se nám netušené možnosti. Jenomže Powell odmítá uvolnit kohokoliv z výzkumu siberitové bomby.
Petr se také hodlá spojit s lidmi z ruské strany a vybudovat novou společnost, v níž budou lidé různých národů pracovat spolu. Podle něj by se měli všichni vědci, zabývající se mimozemskou technikou, pustit do výzkumu, který umožní lidstvu skokem dosáhnout zcela nové úrovně.Jakmile přijde obleva, má v úmyslu odejít a založit někde daleko odsud tu svou Alianci.

Nebude jediný, kdo odejde. Mnoho vědců smýšlí stejně jako on a nechtějí mít nic společného s vývojem nových zbraní. Petr mě požádal, abych se k nim připojil. Probírali jsme to s Joan celou noc. Věděli jsme, že ať už se rozhodneme jakkoliv, zůstaneme spolu. Otázkou zůstává, na čí stranu se přidat.

Vím jistě, že bych rád ukončil to věčné zabíjení. Tahle válka už stála příliš mnoho životů. Ale je správné odejít? Nemyslím na sebe, ale na všechny ty generace, které přijdou po nás. Petr s sebou odnese výsledky Powellova výzkumu, čímž se vývoj bomby zpomalí. Doufá, že tím získá čas, takže než Powell dokončí testování, Aliance bude natolik silná, aby ho porazila. Petr je ve spojení s ruskými vědci, kteří slíbili, že se pokusí při odchodu podobným způsobem sabotovat ruský program. Ale co když se jim to nepodaří? Co když Rusové budou bombu mít a my ne?

Možná má Powell pravdu a prostě potřebujeme Rusy zničit, abychom si zajistili kontrolu nad siberitem jak teď, tak v budoucnosti. Možná je tohle skutečně jediný způsob, jak se postarat, aby byl svět bezpečným místem.

Ale je to opravdu jediné řešení?

Jenže já jsem voják, přísahal jsem věrnost vlasti a Powellovi. Když se teď postavím proti němu, ať už z jakéhokoliv důvodu, budu jenom obyčejný zrádce. V každém případě se musím rozmyslet rychle. Obleva se blíží a Petr odejde, ať už se mnou nebo beze mě.

Několik dnů a nocí jsem nad tím přemýšlel. Jít s Petrem znamenalo jít do neznáma. O sebe jsem se nebál, ale o Joan ano. Nakonec jsem se rozhodl.

Když jsem Petrovi své rozhodnutí sdělil, byl sice zklamaný, ale nepřemlouval mě. Pochopil moji starost o Joan. Už od začátku prý tušil, že s ním nepůjdu.

A jednoho dne i s několika vědci a důležitými vědeckými výsledky zmizel.

Powell zuřil a neustále říkal, že toho budou litovat. Nejdřív se ale prý vypořádá s Rusy. Ještě, že nevěděl, že i já jsem tehdy zvažoval dezertaci…

12)Mise: Hon na lišku

Někde nedaleko v horách ruští vědci zřejmě usilovně pracovali na vývoji siberitové bomby. Moje jednotka tomu měla zabránit. Podle zpravodajců můžeme čekat jen minimální obranu.

Jakmile jsme se ale v oné oblasti pokusili překročit řeku, zaútočili na nás bazukéři. Někdo z výzvědné služby to evidentně pěkně zvoral…

Nařídil jsem okamžitý ústup. Informoval jsem Powella a požádal o posily. Poslal jsem jedno vozidlo, ať zkusí najít bezpečné místo pro překročení řeky. Po chvíli řidič přijel zpět. Na západním konci cesty byl prý další brod a žádné Rusy tam neviděl. Konečně přijela část posil. Než dorazí zbytek, postavíme základnu. Nebylo tady sice žádné ropné ložisko, ale kousek nad místem, kam dorazily posily, objevil jeden vědec zdroj siberitu. Když dorazil zbytek posil, byly už postavena kasárna, laboratoř a siberitový důl.

Neslyšeli jsme žádný varovný zvuk motorů, takže nás náhlý útok několika ruských tanků zastihl téměř nepřipravené. Nebýt těch posil od Powella, asi by to nedopadlo dobře. Všem nám ale vrtalo hlavou, odkud se tu proboha ty tanky tak náhle vzaly? Přitom jejich motory během boje vydávaly rámus jako obvykle. Vyhlásil jsem maximální obezřetnost. Bylo totiž velmi pravděpodobné, že na nás zkusí znovu útočit.

Laboratoř jsme přestavěli na siberitovou a optoelektronickou. Jako prozatímní zdroj energie pro výzkum nám posloužila naftová elektrárna. Nějakou ropu jsme měli ještě skladem. Než vědci stačili vyzkoumat siberitovou energii, objevilo se arabské vozidlo. Pamatujete ještě na toho arabského muže v Pozdravu z budoucnosti? Tehdy jsem ho nechal jít se zvláštním pocitem, že ho nevidím naposledy. Tak právě tenhle chlápek z toho vozidla vystoupil. Představil se jako Kurt Schmidt s tím, že on a jeho druhové už nebojují za šejky, ale za ty, co zaplatí nejvíc. Zrovna teď prý dostali džob od Rusáků. Takže mazanej Kurt mi nabídl tzv. „výhodnou obchodní nabídku“ – když nabídnu víc, nechá nás na pokoji. Dokonce nám byl ochoten za „speciální cenu“ pomoci proti jeho momentálním zaměstnavatelům. Pěknej had. Ta speciální cena byla vysoká, ale já souhlasil. Vždycky je pak můžu poslat napřed a zbytečně tak neriskovat životy mých lidí…

Ihned jsem arabským dělníkům přikázal postavit laboratoř. Jakmile vědci vyvinuli minomety, postavili žoldáci kasárna, kde jsem pak mohl těmito zbraněmi vybavit své muže. Mezitím jsme dokončili výzkum siberitových technologií a postavili dvě siberitové elektrárny. Od Powella k nám ještě dorazily náklaďáky plné cenného materiálu. Zhruba v tu chvíli na nás znovu znenadání zaútočily ruské tanky. Tentokrát jsme už byli připraveni. Vyvstala otázka, zda Rusové nezačali používat nějaký druh omezené teleportace. Poslal jsem několik vozidel jako předsunuté hlídky. Tak jsme zjistili, že se ruské tanky opravdu materializují v hájku, který rostl v těsné blízkosti naší základny. Postavili jsme ještě zbraňovou laboratoř, abychom vylepšením technologií zdokonalili naše vozidla. Vzhledem k tomu, že nám Arabové zajistili minomety a vědci z optoelektronického výzkumu zbraně pro ostřelovače, byla výroba nových vozidel mrháním času.

Určil jsem dvě skupiny po sedmi lidech plus jeden schopný vědec. První tvořili ostřelovači a druhou minometčíci. Zbytek (čtyři schopné řidiče) jsem nechal hlídat ve vozidlech základnu. Já sám jsem vedl první skupinu, druhou Andy. Přešli jsme druhý brod, ale dál cestu hlídalo několik tanků. Naši vycvičení snajpři jejich řidiče za podpory minometčíků bez problémů sejmuli. Abychom se dostali k ruské základně, museli jsme překročit úzký kamenný oblouk nad řekou. Vozidla by tudy ani neprojela.

Zaslechli jsme sílící zvuk motoru. Z úzké soutěsky nám naproti vyjel tank a za ním hned další! Díky tomu, že se do soutěsky vešel vždy jen jeden, bez problémů jsme je postupně zničili. Na jejím konci bylo už možné spatřit ruskou základnu. Zahlédli jsme také nějakou neznámou stavbu. Zbytek obrany jsme už lehce přemohli a základna byla naše. Vědci zjistili, že ta podivná stavba představuje zřejmě jakési teleportační zařízení. Pokusně jsem tam po chvíli dohadování poslal jednoho Araba. Okamžitě za hlasitých výbojů elektřiny zmizel. Asi bylo po něm. Za chvíli se ale ohlásil rádiem a potvrdil, že se ocitl v tom hájku u naší základny. Záhada nenadálých útoků byla tedy vyřešena.

Protože jsme tu ale nenašli nic ani vzdáleně připomínající laboratoř, vydali jsme se druhou cestou na východ. Ušli jsme pár metrů, když jsme zahlédli pahorek, který téměř celý pokrývalo zpomalovací pole. Poslal jsem muže na průzkum. Za chvíli se vrátil. Laboratoř byla samozřejmě na tom kopci. Rusové ale očividně nepočítali s tím, že jim zničíme předsunutou základnu, takže z této strany nebyla laboratoř vůbec chráněna. Zato z druhé až moc. Navíc kdybychom šli po cestě dál, museli bychom se nejdříve vypořádat s bazukéry, kteří na nás zaútočili u prvního brodu. Sledovali jsme tedy západní okraj kopce až k jeho nejsevernější části. Odtud se na něj dalo vylézt. Nejdříve jsem tam poslal skupinku minometčíků a vzápětí i snajpry. Laboratoř stála kousek od nás. Dal jsem minometčíkům rozkaz k palbě. Jakmile začala laboratoř hořet, začali se z ní hrnout zmatení a vystrašení vědci. Na můj povel je ostřelovači všechny bez milosti zabili.

Po ohledání mrtvol jsme u jednoho vědce našli zápisky z výzkumu a jakousi zmínku o nějakém hlavním ložisku siberitu. Vsadím se, že Powell a naši vědci budou určitě radostí bez sebe!

13)Mise: Nejstarší studená válka

Nyní jsme na okraji pouště měli ve vší tajnosti vyrobit a vyzkoušet siberitovou bombu. Powell s dobře ozbrojenou jednotkou zatím bude pátrat po hlavním ložisku siberitu.

Základnu jsme postavili na velkém prostranství na jihu mezi ložiskem siberitu a ropy (viz fotografie – druhé ložisko na úbočí kopce jsem se rozhodl kvůli jeho nevýhodné poloze nevyužít). Místo pro opevnění (kasárna a jeden bunkr) jsem zvolil na severovýchodě od velkoskladu. Vědci v laboratoři začali vylepšovat základní technologie, zatímco zbytek lidí (mimo asi dvou minometčíků, které jsem zanechal na stráži v bunkrech) stavěl ropnou věž a siberitový důl. Brzy se ozval Powell se špatnou zprávou – nějak se o nás dozvěděla legie. Zanedlouho měl také v naší těsné blízkosti projíždět nějaký významný velitel jménem Gorkij (z tzv. Aliance, což byli americko-ruští odpadlíci) Měli jsme mu zabránit projet. K tomu jsem určil čtyři vozidla s dvojitým dělem a jako řidiče vybral schopné vojáky (snajpry a minometčíky). Přijet měl po cestě ze severu, takže na něj na vhodném místě (I) počká přepadová skupina. Za chvíli řidiči ohlásili úspěch – Gorkij je už minulost.

Po návratu na základnu pomohli při stavbě dvou naftových elektráren. Mohli jsme sice postavit elektrárny i na siberit, ale značné množství ještě budeme potřebovat pro vývoj a výrobu siberitové bomby, takže s ním raději budeme šetřit. Jakmile byla hotova první elektrárna, vyvinuli vědci v optoelektronické laboratoři laserové zaměřovače.

Náhle jsme zaslechli vzdálený zvuk, který rychle sílil – zřejmě se k nám blíží legie! Ihned jsem poslal vojáky do kasáren. Právě včas, aby mohli odrazit útok několika arabských vozidel. Získali jsme dvě téměř nepoškozená vozidla tím, že snajpři sejmuli jejich řidiče. Když se další útočníci neobjevili, začali vědci ve zbraňové laboratoři zkoumat raketovou technologii.

Přibližně v té době také zjistili, že to druhé siberitové ložisko je kontaminováno a jeho rozklad způsobil silné radioaktivní zamoření v jeho blízkosti. Nade vši pochybnost k tomu nedošlo samovolně, takže jsem okamžitě poslal jednoho snajpra k ostraze našeho siberitového dolu. Podezření se brzy potvrdilo – jakýsi arabský vědec se snažil přiblížit k dolu, kde na něj již číhal náš ostřelovač. Ostatní vojáci zatím stavěli dílnu kvůli možnosti opravovat poškozená vozidla. Následoval další neúspěšný arabský útok. Tentokrát již byl silnější.

Po dokončení raketové technologie jsme postavili další laboratoř a zmodernizovali ji na siberitovou, kde vědci provedli výzkum motoru a poté konečně mohli bádat v oblasti štěpení siberitu. Zanedlouho následoval další útok. Opět s větší intenzitou. Konečně Stevenson oznámil, že můžeme začít s konstrukcí siberitové rakety. Arabové se sice mezitím neobjevili, ale nejspíš nás chtěli jen ukolébat. Stihli jsme sotva postavit továrnu, když na nás zaútočili. I tentokrát jsme je ale odrazili.

Dokončili jsme stavbu siberitového, raketového a pásového přístavku a jali se vyrábět vozidlo se siberitovou raketou. Tuto skutečnost jsem nahlásil generálu Powellovi, který mi oznámil, že nám pošle posily. Krátce po jejich příjezdu na nás znovu Arabové podnikli útok, s pomocí posil jsme je však zlikvidovali do jednoho.

Konečně za napjatého očekávání přihlížejících vyjelo vozidlo se siberitovou raketou z továrny. Pohled na tuto ultimátní zbraň způsobil stísněný pocit u všech přítomných včetně mě. Dokončení tohoto projektu jsem ihned oznámil generálovi. V jeho hlase jsem zaslechl špatně skrývané vzrušení a nedočkavost. Nařídil, abychom provedli pokusný výbuch s tím, že na udané pozici (II) máme nejdříve postavit velkosklad a kasárna.

Vědci mi navrhli, aby se místo výbuchu monitorovalo radarem (III). Jakmile mechanici po dokončení patřičného přístavku vyrobili radarové vozidlo, nechal jsem naložit jeden náklaďák siberitem a druhý stavebním materiálem, zformoval konvoj a opustil se všemi základnu. Vyrazili jsme na určenou pozici. Přesně dle mého očekávání nás napadlo několik arabských vozidel. Obranu konvoje ale neprorazily. Po příjezdu na cílové místo jsme vybudovali obě požadované budovy a přistavili radar na vrcholek nedalekého kopce.

Vše bylo připraveno. Nařídil jsem okamžitou evakuaci personálu. Pro jistotu jsem v bezpečné vzdálenosti (IV) vybudoval skladiště se siberitovou laboratoří (kvůli měřením), kde jsme plni mrazivého očekávání sledovali odpočet…3…2…1…

Raketa byla odpálena.

Asi za tři vteřiny následovala mohutná exploze doprovázená silnou tlakovou vlnou.. Chvíli jsme měli strach, že výbuch zasáhne i nás, naštěstí se tak ale nestalo. Celý průběh exploze se podařilo pomocí techniky zaznamenat, proto mě šokoval Stevensův požadavek. Osobně chtěl změřit úroveň radiace a vzít nějaké vzorky. Přestože jsem s tím zásadně nesouhlasil, Stevenson byl pevně rozhodnut. Dohodl jsem se s ním však na kompromisu a poslal jiného vědce. Hugh byl pro Powella totiž stále příliš cenný, než abych mu dovolil hazardovat se životem. Vrátivší se vědec byl okamžitě podroben dekontaminaci a důkladné lékařské prohlídce. Jakmile byly vzorky zanalyzovány v siberitové laboratoři (návrat na původní základnu jsem nepovažoval za moudrý), podal jsem podrobné hlášení Powellovi.