John Macmillan – Vlastní deník 3. část

Generál Ron Harrison svému zranění podlehl. Znamenalo to pro mě velkou a bolestivou ztrátu. Ještě před svou smrtí mě povýšil na majora. Plukovník Powell byl po smrti Harrisona zvolen jako jeho nástupce. Jakožto hlavní velitel armády se okamžitě povýšil na generála. Vojáci, kterým jsem velel, nebyli touto volbou zrovna nadšeni. Raději by jako nástupce viděli mě. Já však již volbu Powella akceptoval. Nyní jsem od Powella dostal rozkaz převzít velení nad jakýmsi dolem. Konkrétně šlo o to, že Powellovi muži dobyli ruskou základnu Ovsjenko, kde se těžil siberit pro výzkumné účely. Rusové ovšem při ústupu stačili těžní zařízení zničit a poškodit část základny. My jsme měli siberitu zoufale málo a nepřítel byl v jeho výzkumu napřed, což mohlo znamenat velkou hrozbu. Takže jsem měl obnovit a zabezpečit těžbu. Samozřejmě se dalo očekávat, že Rusové budou mít velký zájem základnu získat zpět.

Dělníci z Alfy právě budovali skladiště. Informovali mě, že poslouží jako terminál, kam se bude z dolu, jenž je obklopen lesem, dopravovat siberit. Odtud se pak již bude moci snadno odvážet náklaďáky. Po dokončení terminálu si dělníci vzali materiál a šli se mnou. Základnu jsme našli bez problému o pár set metrů jižněji. Přivítal mě četař Gary Grant a předal mi velení nad základnou. I když o nějaké základně se ani moc mluvit nedalo. Stálo tu jen polorozbořené skladiště a tři bunkry. Část dělníků opravila skladiště a poškozený bunkr. Zbytek postavil laboratoř a tím jsme prakticky zastavěli celý vršek malého kopce, na kterém stála základna. Vědci zanedlouho vymysleli technologii detekce siberitu a lokalizovali jeho ložisko. Co nejdříve jsme uvedli do provozu siberitový důl a začali těžit. Jako další bylo třeba postavit ropnou věž, naftovou elektrárnu a zbrojnici (I), kterou jsme postavili na místě severozápadního bunkru (ušetřili jsme tak místo a z rozebraného bunkru získali trochu materiálu). Potřebný materiál ke stavbě jsme si museli dopravit z terminálu. Jeden vědec zatím pracoval na rozvoji základních technologií.

Powell se ozval, že nám brzy přivezou nějaký materiál, ale do té doby mu máme do terminálu dopravit 60 krystalů siberitu. Těžbu bylo potřeba nějakým způsobem urychlit. Laboratoř jsem nechal proto upravit pro siberitový výzkum, kde vědci našli řešení v podobě vylepšení siberitových technologií. Jednoho vojáka jsem zatím poslal do třetího, neobsazeného bunkru. Právě včas, aby zpozoroval nepřátelské jednotky.

Rusové tento bunkr začali ostřelovat. Výbušné střely z bazuk by ho zanedlouho zničily, proto jsem na pomoc okamžitě poslal zbylé vojáky ze zbrojnice. Sotva jsme tento útok zneškodnili, zaútočilo na nás ruské vozidlo z jihu. Po jeho zničení jsme opravili poškozené bunkry. Průzkum ukazoval, že než sem dorazí další ruské jednotky, máme trochu času.

Urychleně jsem nechal postavit dílnu. Až na nás zaútočí, mechanici budou muset zkusit opravit nějaká vozidla, která Rusům rozstřílíme. Pokud tedy nerozstřílí oni nás. Jakmile dílna byla hotova, poslal jsem tři dělníky, kteří byli slabší ve vojenských dovednostech, aby odnosili část siberitu pro Powella do terminálu a vzali odtamtud pro jistotu ještě nějaký materiál. Zbylí dělníci opravili bunkry, poté jsem je poslal do zbrojnice pro samopaly. Většinu vojáků jsem pak umístil poblíž bunkru, na který předtím Rusové útočili bazukami. Další útok zhruba stejného počtu vojáků s bazukami jsme bez potíží zlikvidovali. Ale to už se na nás z jihu valil těžce obrněný tank očividně řízený počítačem. Z dálky nás navíc začala ostřelovat pověstná ruská kaťuša. Naštěstí měla slabý pancíř. I tento druhý útok jsme rozdrtili a ještě k tomu ukořistili vozidlo s raketometem.

Ochočili jsme také několik blízkých opic, takže už nebudeme potřebovat lidi na odnos surovin. Každý voják navíc mohl znamenat rozdíl mezi životem a smrtí. Očekával jsem totiž, že síla ruského náporu se bude zvyšovat.

Další útok na sebe nenechal dlouho čekat. Vyvázli jsme beze ztrát a získali dvě ruská vozidla s raketometem a těžkým dělem. Vzápětí dorazily náklaďáky se slíbeným materiálem a odvezli si siberit (III). Powell bude určitě spokojený.

Ve vysílačce se mi náhle ozval mužský hlas. Nepředstavil se. Lámanou angličtinou mi sdělil, že Rusové jim způsobily problémy a výměnou za minomety chtějí naftu do svých vozidel. Po chvíli uvažování jsem je varoval před jakýmkoliv úskokem a s nabídkou souhlasil. Minomety nám totiž ve výzbroji chyběly a mohly se skutečně hodit. Onen hlas spokojeně prohlásil, že k nám za chvíli dorazí.

Když přijeli, měli prakticky stejné uniformy, co jsme už viděli na těch útočnících z Delty. Já osobně jsem se domníval, že jde o nějaké žoldáky. Záhadou mi ale zůstávalo, pro koho vlastně pracují a o co usilují. Ze skladu jsem jim vydal požadované množství nafty. Na oplátku mi jejich dělník postavil zbrojnici vybavenou minomety (II). Cizinci mi nabídli další obchod. Za nějaké suroviny nám jsou ochotni sdělit důležitou informaci o Rusech. Tomu, co nám poté řekli, nikdo z nás nevěřil (jak šeredně jsme se ale mýlili). Znechucen a rozzloben jsem je okamžitě vyhnal ze základny.

Rusové nás ještě několikrát oblažovali svými návštěvami. Střelba z minometů na přivítanou se však vážně osvědčila. Bylo jasné (jen Rusům to zřejmě stále nedocházelo), že by museli přijít s něčím opravdu překvapivým, aby nás mohli ohrozit. Trochu nás ale zaskočili, když začali vozidly útočit na terminál (IV). Nečekali ovšem, že i tam je přivítají dva mí nejschopnější vojáci a jejich návštěvu zkrátí zhruba na deset sekund.

Právě, když se ozval Powell, že se k nám na výlet chystá enormní počet ruských jednotek, měli jsme natěženo dostatek siberitu. Okamžitě jsem přikázal všem svým mužům stáhnout se k terminálu, odkud nás měli evakuovat spolu s dopraveným siberitem Powellovy jednotky.

10)Mise: Džin v láhvi

Takže ti cizinci patřili skutečně mezi žoldáky. Veleli jim arabští šejci, kteří měli vlastní gardy složené výhradně z arabských vojáků. Alespoň takto mi to sdělil Powell na Alfě. Kromě toho se s jedním šejkem dohodl, že siberitový výzkum budeme provádět společně. Jen tak jsme prý mohli Rusy dostihnout. Podle mě ale Powell dělá dost možná velkou chybu, která by nás mohla přijít draze. Rozkaz byl ale rozkaz. Konvoj pod mým velením vyrazil na východ.

Na místě určení nás přivítala skupinka vědců, mezi nimiž byla také Joan a Denis Peterson. Vedla je Cathy Simmsová z výzkumného projektu. Doprovod tvořili dva vojáci, jednoho jsem znal – byl to Chattám. S Joan jsme se přivítali, jako bychom se už neviděli aspoň rok. Poté jsme se pustili do stavby Epsilonu. Kousek od nás měli svou základnu Arabové, kteří už na výzkumu siberitu začali pracovat. Dělníci nestačili ani splnit můj rozkaz postavit siberitovou a optoelektronickou laboratoř a už nás našli dva ruští vojáci (I). Předpokládal jsem, že jde o průzkumníky. Naši vojáci ale nezaváhali ani vteřinu.

Po dokončení přestavby laboratoře začali vědci provádět výzkum základních technologií. Ostatní se pustili do stavby ropné věže – ložisko bylo naštěstí hned u základny. Na západní straně základny jsme pak postavili modernizovanou zbrojnici – kasárna. Právě jsme dokončili elektrárnu, když na nás zaútočily dva ruské tanky. Okamžitě jsem poslal muže do kasáren, kde útok bez potíží zvládli.

Když už byla elektrárna v provozu, pustili se vědci ihned do výzkumu laserových zaměřovačů. Po jeho dokončení se jali vyvíjet dostupné siberitové technologie. Na severní straně (poblíž jezírka s vodopádem) jsme pak postavili dva bunkry (museli jsme sehnat další materiál, neboť dovezené zásoby jsme již vyčerpali). Až na vědce jsem poté v kasárnách všechny urychleně vybavil novými typy zbraní s větším a přesnějším dostřelem (návrh zbraně s laserovým zaměřovačem vycházel z pušek, které používají tzv. snajpři). Dva schopné ostřelovače jsem poslal do bunkrů, zbytek hlídal v kasárnách. Vědci, jimž se spolupráce s jejich arabskými kolegy také příliš nezamlouvala, zatím pokračovali v siberitovém výzkumu.

Náhle spustila hlídka poplach. Zrádní Arabové se nás právě chystali napadnout. Ještě ke všemu jsme dostali hlášení, že se do naší oblasti blíží ruský konvoj. Vypadalo to, že nám štěstí zrovna moc nepřeje. Ostřelovače jsem ihned poslal z kasáren zlikvidovat arabské vědce. Nikdo z nich nesměl uprchnout s výsledky výzkumu! Sotva jsme zabili ty hnusné zrádce, začali z východu na naše téměř šokované vojáky v bunkrech útočit další Arabové. Osádka bunkrů chvíli užasle hleděla na obrovská zvířata, na jejichž hřbetech seděli Arabové v bohatě zdobených róbách. Za nimi kráčelo několik žoldáků. Jakmile ale zvířata pomocí svých mohutných klů začala ničit bunkry, osádka se vzpamatovala a zahájila palbu. Naši zbylí vojáci co nejrychleji přispěchali na pomoc. Po urputném boji, kdy se chvílemi zdálo, že podlehneme, jsme nakonec zvítězili. Vědci ošetřili naše raněné. Ukázalo se, že Chattám se během bitevní vřavy vypařil. Později jsem se od jednoho vojáka dozvěděl, že prý nehodlal bojovat proti svým krajanům. Nikdo ho ale potom neviděl bojovat ani proti nám.

Přeci mě alespoň dvě věci velmi potěšily. Ta první byla, že nikdo z našich nezemřel a Joan díkybohu nic nebylo. A ta druhá? K mému obrovskému překvapení a radosti byl Andy Cornell naživu. Do naší základny se dopotácel sice polomrtvý vysílením (II), ale okamžitá lékařská péče ho zachránila. Poté, co byl schopen normálně mluvit, vyprávěl, jak upadl do ruského zajetí, odkud ho Berezov tajně pustil (viz ruský vězeň v Průzkumu pokradmu a Průlomu) Byl jsem opravdu rád, že jsem nenechal toho podivného ruského chlapíka zastřelit. Po dokončení siberitového výzkumu jsme nahlásili splnění úkolu a v rychlosti opustili Epsilon. Mohutný ruský konvoj již objeví jen prázdnou základnu…

11)Mise: Arabský otazník

Powell uznal svůj omyl. Mezi čtyřma očima se mi dokonce omluvil (respektive se o to pokusil) a ukázal mi jednu zajímavou zprávu od svého arabského kontaktu. Šlo o to, že žoldáci hodlali dezertovat z jedné arabské základny. My jsme ji pak mohli obsadit s tím, že zbylá posádka měla klást již jen velmi slabý odpor. Celé by to pak vypadalo, že ti dezertéři ve skutečnosti zahynuli při hrdinné obraně. Nevím, co jim za to Powell nabídl, ale nabízela se tu jedinečná příležitost. Museli jsme to risknout…

Na Powellův rozkaz jsem vybral dvanáct nejlepších vojáků a vyrazil směrem k arabské základně.

Jeli jsme několik dní. Když jsme se konečně přiblížili na dohled, poslal jsem několik mužů na průzkum. Rádiem jsem dal signál dezertérům. Zanedlouho byli průzkumníci svědkem zavraždění hlídky základny. Ozvalo se písknutí a poté jsme už jen vyčkali, až se všichni zrádci vypaří z tábora. Vypadalo to dobře. Spustil jsem akci.

Odpor byl skutečně malý. V podstatě jen civilní personál. Jedinou hrozbu představovala severní obranná věž disponující rotačním kulometem (I). Nemělo smysl na ni útočit pouhou pěchotou. Raději jsme poničili skladiště tak, abychom přerušili dodávku proudu. Věž to vyřadilo z provozu, takže jsme se mohli bezpečně zbavit i její osádky. Dělníci zatím obsadili a znovu zprovoznili to poničené skladiště a poté opravili i onu téměř zničenou věž.

Základna tedy padla do našich rukou. Čekal nás ale mnohem těžší úkol. Měli jsme dobýt i zbývající dvě arabské základny, které se nacházely v této oblasti. Frank se nabídl k průzkumu. Upozornil jsem ho, že to bude velmi nebezpečné. Nezdálo se, že by se nějak bál, spíš naopak. Důrazně jsem ho ale požádal o maximální opatrnost.

Po jeho odchodu jsme se pustili do práce. Nejdříve dělníci uvedli do provozu budovy. Radar byl umístěn na vršek pahorku na severozápadní straně základny. Několik dělníků jsem poslal sbírat zaslaný materiál – ostatní v laboratoři vylepšovali technologie v základním a zbraňovém výzkumu. Frank se vrátil z průzkumu a přinesl bližší informace o sousedních základnách. Vypadalo to, že jejich dobytí si vyžádá mnohem více úsilí a možná i značné ztráty.

Po dokončení výzkumu jsem poslal dva nejschopnější mechaniky do vozidel, která tu zbyla po Arabech. Další dva muži se samopalem hlídali radar a zbytek vyfasoval v kasárnách minomety. Neuplynulo moc času a ze severní příjezdové cesty zaútočilo několik arabských vozidel. Některá k našemu úžasu zjevně řídili opičáci, jimž z lebek vedlo množství drátů. Poněkud nás ten pohled zamrazil. Jejich trápení jsme rychle ukončili. Náhle se z lesa vynořilo několik dalších opic. Nevěřil jsem svým očím – jejich těla byla doslova obalena válečky dynamitu! Zamířili k našemu radaru. Okamžitě jsem dal rozkaz k palbě, než se dostanou blíž. Se znechucením jsme viděli, jak je mohutné výbuchy roztrhaly v gejzírech krve na cucky. Hrůzná ukázka zneužití naprosto nevinných tvorů k vojenským účelům.

Po skončení boje jsme ošetřili raněné. Mechanici dostali za úkol zjistit, zda vůbec dokážeme něco vyrobit v arabské továrně. Naštěstí nebyl problém použít některé čistě arabské technologie. Vyrobili jsme dělo a plamenomet – oboje na polopásovém podvozku se siberitovým motorem. Dva vojáky jsem poslal do věží, aby chránili brod u továrny. Na můj rozkaz nasedli nejschopnější mechanici do vyrobených vozidel. Pěší doprovod utvořili minometčíci a jeden schopný vědec. Vybaven samopalem jsem vyrazil hned za řidiči, ostatní uzavírali skupinu. Naším cílem byla severozápadní arabská základna.

Po severní cestě jsme za chvíli dorazili až k úbočí, které se rozprostíralo po její levé straně. Cesta sice vedla dál přímo k základně, ale podle Franka byla pravděpodobně zaminována. Naštěstí hned na začátku úbočí vedla stezka sjízdná i pro naše polopásová vozidla. Jakmile jsme všichni byli nahoře, rozhodl jsem, že odtud budeme postupovat dál, až k nepřátelské základně. Bylo tu sice málo místa na manévrování, ale zato Arabové nebudou mít výškovou převahu.

Nejprve jsme celkem bez problémů zničili předsunuté hlídky v podobě několika vojáků a dvou vozidel. O něco dál jsme již narazili na dvě obranné věže a dva vojáky s minomety. Zde se ukázala výhoda našich minometčíků, kteří byli schopni zasáhnout cíl (tzv. útok na místo), i když se nacházel mimo dohled. Jakmile jsme tedy zjistili přibližnou polohu cíle, mohli je ostřelovat z bezpečné vzdálenosti. Takto jsme po zlikvidování obrany začali ničit továrnu, načež se ukázalo, že Arabové pro nás ještě mají přichystané nějaké to překvapení. Znenadání na nás totiž vyjelo vozidlo, které v blízkosti našich jednotek explodovalo. A určitě to nebyla žádná porucha. Později jsme zjistili, že je Arabové označují jako samohybné bomby. Nějakým zázrakem nikdo nezemřel, ale někteří utrpěli těžká zranění a jedno naše vozidlo bylo silně poškozeno. Já vyvázl lehce – jen pohmožděná ruka a pár hlubších škrábanců. Včas jsme naštěstí zahlédli několik opic kamikadze – tak jsme jim začali říkat od toho útoku na naši základnu. Až na jednu jsme je bezpečně zneškodnili. Ta přeživší vybuchla v blízkosti našeho druhého vozidla a zcela ho zničila. Řidiče se povedlo vyprostit a zachránit. Zničit zbylou obranu už nebylo bohudíky tak těžké. Po obsazení základny jsme ve skladišti (II) našli jakýsi artefakt ze stejného materiálu jako byl EON. Vědce to bude určitě velmi zajímat. Já bych jenom chtěl vědět, kde ho ti Arabové vzali…

Z úvah mě vytrhlo zachycené rádiové vysílání od jakéhosi arabského elektroinženýra. Nabízel mi dálkový přístup k bezpečnostním kamerám hlídajících okolí zbývající nepřátelské základny. Vzhledem k tomu, že její dobytí bude zřejmě velmi těžké, jsem nabídkou rád přijal. Navíc za to chtěl jen jeden náklaďák.

Naložili jsme artefakt a vrátili se zpět do první základny. Během naší nepřítomnosti se Arabové několikrát pokoušeli dostat přes brod, ale naši dva vojáci (bezpečně ukryti ve věžích) je pokaždé smetli. Požadovaný prázdný náklaďák doprovázený několika nově vyrobenými vozidly s dělem vyrazil k místu, které určil ten elektroinženýr (III). Po cestě je přepadlo několik arabských vozidel, útok byl naštěstí úspěšně odražen. Možná to celé nakonec byla jen léčka. Dle předchozích rádiových pokynů byl náklaďák zanechán na místě určení a všem ostatním jednotkám byl nařízen okamžitý návrat na základnu.

Asi za šest minut se znovu ozval onen „`arabský přítel“. A splnil, co slíbil. Díky kamerám jsem nyní měl jedinečnou možnost prostudovat nepřátelskou obranu a zjistit nejslabší místo pro útok. Po chvíli uvažování mi bylo jasné, že budeme muset zaútočit z jihu. Tam měli Arabové několik řídících věží. Pravděpodobně šlo o obdobu naší kontrolní rádiové věže. Pokud se nám je povede zničit, vyřadíme z provozu podstatnou část obrany. Bohužel kvůli hustému pásmu stromů se budeme muset obejít bez vozidel.

Všichni jsme vzali minomety a spolu s jedním vědcem vyrazili do útoku. Po vyřazení řídících věží nás překvapila arabská posila, která přijela ze západu. Díky výškové převaze jsme ji ale zničili tak rychle, že se ani nestačila dostat přes brod. To byl myslím vcelku názorný příklad, jak bychom dopadli my, kdybychom zaútočili z této strany. Zničit zbývající obranu bylo již překvapivě lehké. Po vyhození skladiště do vzduchu jsem s neskrývanou radostí ohlásil splnění mise.