John Macmillan – Vlastní deník 2. část

Naši vědci zásluhou schopného Denise Petersona učinili zásadní objev! V tom, jak nám byly posílány zásilky přes EON, zjistili určitou zákonitost a vyvodili z toho předpoklad, že další by se měly brzy objevit v oblasti, která byla blízko nás (Delty). Byl jediný způsob, jak ověřit toto tvrzení – co nejdříve se tam vypravit. Denis Peterson zatím na Deltě pokračoval v dalším optoelektronickém výzkumu. Zmínil jsem se už o tom, jak mě gen. Harrison varoval, že onu oblast kontrolují Rusové? Neměl jsem si začít zvykat jen na dobré zprávy…

Po krátké cestě naše skupina začala stavět základnu Epsilon hned u řeky na severu. Naši průzkumníci potvrdili přítomnost ruské základny nedaleko na jihu. Alespoň že gen. Harrison poslal slíbené posily. Jenom jsem doufal, že budou početnější… Už během stavby skladiště jsme slyšeli častá hlasitá třesknutí, jak se v blízké oblasti materializovaly zásilky z budoucnosti. Takže naši vědci zřejmě měli skutečně pravdu. Ihned jsem poslal všechny opice co nejvíce jich posbírat. Nesměli se ale pouštět příliš daleko od základny a přivábit tak nechtěnou pozornost Rusů. Hned po dostavení skladiště a laboratoře, kde vědci připravili základní technologie, jsme u brodu postavili zbrojnici. Na ropném ložisku hned u skladiště jsem nechal postavit těžební věž, po dokončení následovala stavba naftové elektrárny. Ukázalo se, že hodně zásilek se objevuje na západním okraji oblasti přibližně na úrovni naší základny a občas i na druhé straně brodu.

Nyní jsme se dali do stavby továrny a po dokončení základního výzkumu jsme laboratoř přestavěli na zbraňovou a optoelektronickou. Jednoho schopného vědce jsem během přestavby poslal ochočit několik divokých opic v západní části oblasti.

Konečně také přišel Denis Peterson. S jeho pomocí jsme měli postavit prototypy vozidel, které by byly dálkově řízené pomocí rádiových vln. Nejdříve vědci začali pod Petersonovým vedením vyvíjet dálkové ovládání. Dělníci zatím postavili pásový a radarový přístavek. Vzhledem k tomu, že jsme měli dostatek opic na sběr materiálu, nepovažoval jsem za nutné stavět vozidla s nákladním prostorem. Navíc bychom museli postavit ještě nebojový přístavek.

Vědci pomocí nové technologie s názvem `detekce materializace` vynalezli způsob, jak lokalizovat právě se objevivší zásilky (zvuk materializace totiž pro lidské ucho přicházel jakoby z několika směrů najednou).

Po dozkoumání technologie ovládání jsme postavili řídící věž. V továrně stačí již jen změnit typ řízení a každý mechanik bude moci z radiové věže ovládat i několik vozidel současně.

Když jsme stavěli řídící věž a vědci zkoumali technologii děla ve zbraňové laboratoři, zmaterializoval se náhle přímo v naší základně muž v uniformě těch neznámých útočníků, co nás napadli v Deltě. Vypadalo to, že je něčím zmaten. Chtěl jsem ho zajmout (a dozvědět se tak něco, co by ten incident v Deltě osvětlilo), jenže mířil zbraní na por. Lawsonovou a vzdát se nechtěl. Nehodlal jsme riskovat a zaručil jsem mu proto volný odchod.

Našli nás Rusové! Zřejmě nějaké průzkumné bojové vozidlo. Naši vojáci ve zbrojnici se o něj postarali. Nyní jsme museli ale jednat rychle a vyrobit nějaká schopná vozidla.

Přistavěl jsem ještě další elektrárnu a po vynalezení děla (zbylé zbraňové technologie jsem nechal na později) jsem přesunul vědce na stavbu dělového přístavku. Poté vybraných šest lidí začalo v továrně vyrábět první dálkově ovládané vozidlo s dvojitým dělem a těžkým podvozkem. Jakmile bylo vyrobeno, poslal jsem nejlepšího mechanika do řídící věže, aby si ho vyzkoušel. Naši vojáci zatím odrazili další lehký útok. Jenže vzápětí ze západní strany přijelo několik těžkých ruských tanků. To už jsme dokončovali třetí vozidlo a s pomocí dvou vojáků ze zbrojnice jsme tanky po drsné přestřelce poškodili tak, že jsme mohli postřílet jejich řidiče (v hořícím vozidle se jim trošku špatně dýchalo) a stroje zase našimi mechaniky opravit.

Další vozidla už nebylo nutné vyrábět, takže jsem poslal lidi, co neměli nic na práci, aby dodělali v laboratoři zbylý výzkum. Opičáci v doprovodu alespoň jednoho vozidla zatím sbírali materiál, co to jen šlo. Momentálně jsme prakticky všechen spotřebovali na výrobu a přitom jsme měli shromáždit určitý počet i pro ostatní základny, kde ho byl zoufalý nedostatek.

Dlouho dobu byl klid. Ruksakům (tak je občas nazývali mí muži) buď docházel dech, nebo se připravovali na další útok. Po tom, co naši průzkumníci zjistili, že ruská základna je velmi silně chráněna, zavrhl jsem nápad na ni zaútočit.

V základně se zmaterializoval další člověk. Byla to žena. Byla zraněná a… (náhle se mi rozbušilo srdce) vypadala jako Joan. Panebože, je to Joan! Okamžitě jsem zavolal zdravotníka. Naštěstí to nebylo vážné. Za chvíli se probrala. Překvapená stejně jako já, že vidí zrovna mě. Celá rozechvělá mi sdělila, že vojenská základna, odkud jsem se sem EONem dostal, byla napadena neznámými útočníky. A i když ji postřelili, tak prý jen ona jediná se zachránila – podařilo se jí přenést se EONem do minulosti. Zrovna sem, ke mně. To snad ani nemohla být náhoda, ale jedině osud. Nevěděl jsem, jestli ji mám litovat nebo být rád, že je se mnou. Po její další zprávě, že to bude se zásilkami a posilami ještě horší, jsem se zase vzpamatoval. Nechal jsem několik vojáků strážit zbrojnici a ostatní poslal sbírat materiál. Samozřejmě vyjma Joan, která se musela nejdříve plně uzdravit.

Zanedlouho por. Lisa Lawson o Joan (prý kvůli její neschopnosti pracovat – což ale byl důsledek zranění a šoku) projevila určité pochybnosti. Usadil jsem ji s tím, že velitel jsem tady já. Zatraceně mě ale překvapilo, že ta ženská (výborný, ale na ženu příliš tvrdý voják) má vůbec nějaké city. V její námitce byla totiž cítit nepatrná, dobře ukrývaná žárlivost.

Rusové nás už prakticky neotravovali a my v klidu mohli sbírat potřebný materiál. Zanedlouho se ozvali z Delty, že potřebují, abychom ještě potvrdili poslední výpočet – zásilky se totiž měly začít objevovat jen sporadicky.

7)Mise: Čas odplaty

Na Gammu nám dorazila návštěva. Sám gen. Ron Harrison. Ti neznámí útočníci napadli ruské území poblíž základny Tuchačevského, která vyslala na pomoc posily. Pomyslel jsem si, že musí být blázni, aby útočili na nás i na Rusy. Harrison hodlal tuto situaci, kdy ruská základna byla oslabena, využít a zasadit konečně citelný úder nepříteli. Složil jsem bojovou skupinu z těch nejschopnějších vojáků a vyrazil.

Když jsme se dostali do blízkosti ruské základny, ozval se generál. Měli jsme rychle překvapit nepřítele, zasadit úder a stáhnout se zpět. O něco jižněji nás měl v lesíku u cesty, po které jsme přijeli, očekávat informátor. Ale když jsme se rozjeli, tak nás brzy zahnaly zpět ruské obranné věže. Dvě na východní straně cesty a jedna na protějším kopci. Vozidla by stihla projet, ale vojáci by utrpěli ztráty. Naštěstí jsem našel řešení. Všem bojovým vozidlům jsem přikázal rychle projet a zničit skladiště z takové pozice, aby na ně věž na kopci nedostřelila. Poté se staly obranné věže díky nedostatku el. energie nefunkčními.

O chvíli později jsme našli toho našeho špiona. No jasně, kdo jiný by to mohl být než všudybyl Frank !? Zrovna učil opici tanci. Přerušil jsem jeho lekci a vyžádal si informace o základně Tuchačevského.

Podle toho, co nám Frank ukázal a řekl, to nevypadalo zrovna snadně. Lidí bylo sice v základně relativně málo, ale obranné věže byly řízeny automaticky, což pro nás bylo nemilé překvapení. Frankem ukázaná přístupová cesta byla ve skutečnosti jen úzká soutěska z obou stran velmi dobře chráněná. Tahle cesta vedla akorát tak do pekla. Museli jsme zkusit najít lepší místo, jak tam proniknout. Vrátili jsme se tedy o kus zpátky a základnu objeli obloukem podél kopce k její východní části. Cestou jsme museli zničit dva nepřátelské bunkry.

Dorazili jsme k místu, kde se dalo buď pokračovat dobře chráněnou cestou na jih přímo do ruské základny, nebo jet na východ po úbočí masivu nad samotnou základnou. Na této odbočce stálo ruské bojové vozidlo. Prázdné. Podivil jsem se ruské liknavosti, válečné úspěchy je asi poněkud ukolébaly. Každopádně se nám vozidlo navíc hodilo. Po průzkumu východní cesty jsem dostal nápad. S trochou štěstí by mí vojáci mohli zkusit v relativním bezpečí z vrcholku masivu (II) zničit elektrárny a vyřadit tak většinu ruských věží z činnosti. Ale po vyřazení tří elektráren z činnosti se ukázalo, že to nestačí. Další byla na kopci poblíž ústí soutěsky na západní straně základny (I). Tady se ukázala výhoda radaru. Problém byl totiž v tom, že např. naše děla na vozidlech měla větší dostřel, než měl řidič výhled. Takže díky velkému dohledu radaru by vozidla elektrárnu zaměřila a zničila snadněji. Silná nepřátelská palba ze dvou automatických věží nás ale nakonec donutila zničit je jako první.

Průjezd soutěskou do základny nám blokovalo již jen jedno vozidlo. Srovnat celou základnu se zemí by sice díky již slabé obraně byla hračka, ale generál mi sdělil špatnou zprávu. Vypadalo to, že Rusové se blíží ke Gamě. Po splnění hlavního úkolu jsme se tedy okamžitě rozjeli na pomoc…

8)Mise: Takoví normální hrdinové

Díky tomu, že jsme se v základně Tuchačevského nezdrželi příliš dlouho, dorazili jsme na Gamu v krátkém čase. Bylo jasné, že bez naší pomoci se základna už moc dlouho neudrží. Možná ale ani s ní. Velící důstojník podal zprávu:

Pane, Rusové podnikli rozsáhlý útok, při němž padli tři naši vojáci. Dva bunkry a dvě obranné věže byly vážně poničeny. Rusové se poté stáhli připravit další útočnou vlnu. Poslal jsem opice opravit čelní obrannou linii skládající se ze dvou věží (I). Jedna byla sice nepoškozena, ale mechanici pro ni museli vyrobit rotační kulomet. Vědci mezitím zkoumali ve zbraňové laboratoři technologii děla. V té době nám přišla první posila z Delty. Jeden voják a vědec, kterého jsem okamžitě poslal do laboratoře. Každému jsem přikázal dělat něco užitečného, jen tak jsme měli nějakou šanci přežít. Po úplném zprovoznění obou věží jsem určil k jejich obsluze ty nejschopnější vojáky. Nejlepšího mechanika jsem poslal do řídící věže ovládat naše jediná dvě vozidla. Ty jsem přesunul do obranné linie. Tímto vám předávám velení, pane.

Důstojníkovi jsem za jeho hlášení poděkoval a pochválil ho za bezchybné velení. Vědcům jsem přikázal uvést do praxe zbylé zbraňové technologie. Dělník s pomocí opičáků zatím postavil další věž do přední linie. Po její dostavbě se pustil do dělového přístavku. Mechanici pak v továrně vybavili novou věž dvojitým dělem – jako obsluhu jsem určil por. Lawsonovou. Vědci zatím pokračovali ve výzkumu zbylých technologií. Další těžký útok Rusů jsme už bez problému odrazili.

Po zajištění dostatečné obrany základny bylo třeba začít vyrábět ta nejlepší dostupná vozidla, abychom mohli Rusům oplatit stejnou mincí. Kvůli nedostatku materiálu jsem dělníkům rozkázal rozebrat obě nepotřebné věže nejblíže u základny a také oba bunkry (X). Museli jsme odrazit ještě několik ruských útoků. Nepřítel začal používat i počítačem řízená vozidla, která už naši mechanici nemohli ukořistit.

Náhle se ozval plukovník Powell, že generál Ron Harrison je vážně zraněn, takže zatím přebírá vrchní velení on. To byla velmi špatná zpráva. Ani jsem raději nemyslel na to, co by se stalo, kdyby se Ron brzy neuzdravil. Alespoň že Powell přislíbil posily. Po vyrobení pěti vozidel jsem se rozhodl, že než dorazí posily, otestujeme si, jak silná je ruská obrana. Základna byla na stejném místě, na kterém jsme ji už dříve srovnali se zemí. Rusům to ale zřejmě asi jednou nestačilo.

Na západní straně základny jsme zničili jedno vozidlo a jedno kulometné hnízdo. Poté jsme se ale museli stáhnout a vozidla opravit, protože nepřátelská obrana byla stále příliš silná. Po opravě a dotankování jsem je znovu poslal Rusy trochu poškádlit. Nyní jsme zničili továrnu a zabili několik mechaniků. Vzápětí se naše vozidla musela opět vrátit, protože se na ně rozjelo několik ruských tanků.

Konečně dorazily posily vedené majorem Sikorskim (II). Měl jsem pět minut na to, abych opravil vozidla, natankoval je a vybral jako řidiče nejschopnější mechaniky.

Čas vypršel. Vyrazil jsem do útoku těsně před Sikorskim. Spolu s majorem se k naší velké radosti povedlo vyhnat Rusy a to beze ztrát na naší straně. Doufejme, že je zase nenapadne si tady postavit základnu i potřetí…