Česká herní scéna v poslední době tíhne k hororu. Vedle realistických first-person projektů i experimentálnějších titulů se nyní objevuje další výrazná novinka – DNOWHERE, připravovaná hra od českého vývojáře Matous Pilny. Ta sází na atmosférickou 2.5D plošinovku zasazenou do industriální noční můry, kde místo zbraní rozhoduje rozum a schopnost zůstat neviděn.
Malý hrdina v obřím světě
Hlavní postavou je bytost, které se říká jednoduše On. Malé, téměř nepatrné stvoření v dlouhém kabátu, s papírovou lodičkou na hlavě. V jiných hrách by šlo o roztomilý detail. Tady je to symbol – křehký, absurdní, ale zároveň jediný prvek naděje v monochromatickém světě, kde vládne rez, déšť a mlha. On není hrdina v klasickém slova smyslu. Nemá zbraň, nemá sílu, nemá výhodu. Je jen ztraceným dítětem ve světě obrů.
Město DNO a jeho pokřivená hierarchie
Tím světem je DNO. Temný ostrov, jehož společnost je rozdělena do groteskní hierarchie. V hlubinách dolů pracují Prasečí lidé, deformovaní dělníci otročící obřím strojům, zatímco vysoko nad nimi sídlí Vysokrození – děsiví psi a jeleni v oblecích, kteří drží moc pevně ve svých rukou. DNOWHERE tak neskrývá sociální podtext; město samo působí jako zhmotnělá alegorie vykořisťování, odcizení a bezmoci.
Hratelnost se opírá o jednoduchý, ale silný princip: nelze bojovat. Každé setkání s nepřítelem je potenciální konec. Hráč se musí plížit, skrývat, řešit environmentální hádanky a ovládat obří stroje, aby si otevřel cestu dál. Místo rychlé akce přichází pomalé napětí. Každý krok vpřed je vykoupený opatrností.
Ticho jako vyprávění
Zásadní roli hraje vizuální styl. Ručně kreslený 2.5D svět má působit masivně a zároveň tísnivě. Industriální architektura, prázdné haly, temné šachty i chladné vládní čtvrti vytvářejí prostředí, které samo vypráví příběh. A právě ticho má být jedním z hlavních nástrojů vyprávění. DNOWHERE slibuje tragický příběh ostrova beze slov – bez vysvětlujících dialogů, bez textových výlevů. Pravda je ukrytá v detailech, symbolech a kompozici scén.
DNOWHERE tak zapadá do aktuálního trendu českých vznikajících hororů, které místo laciných lekaček staví na atmosféře, výtvarném rukopisu a pomalém budování napětí. Pokud se podaří naplnit ambice, může jít o titul, který osloví nejen fanoušky temných plošinovek, ale i hráče hledající silný, metaforický zážitek.
Otázka zůstává jednoduchá a zároveň znepokojivá: může papírová lodička přežít bouři ve městě postaveném z rezu a deště?
Miroslav Žák
České a slovenské hry sbírám od roku 2001. Více než o samotné hraní se zajímám o vývoj a archivaci. Mojí hlavní zbraní je motivace.
