V roce 2018 jsme dostali Kingdom Come. Kromě skvělé hratelnosti, vřelého přijetí a úctyhodných prodejů se hra vyznamenala ještě jednou zásadní věcí. Nebála se zasadit děj do nám blízkého prostředí, do Čech. Jedna z nejpalčivějších otázek, která mě ale opakovaně při pohledu na českou a slovenskou herní scénu napadla je, proč tak málo vývojářů sahá po lokálních tématech? Česká a slovenská herní studia nás vzala do třicátých let ve Spojených státech (Mafia), Vietnamu (Vietcong) nebo nám předvedli Diablo s Vikingy (Vikings – Wolves of Midgard), ale s naší vlastní historií toho moc společného mít nechtějí.
Díky ti, Ďuro!
Dřív než si budu vyvracet svoje vlastní argumenty, podívejme se na dle mého zářný příklad toho, jak lze naložit s oblastmi našich luhů a hájů v rámci fantastiky, folklorem a slovanskou mytologií i bez často zbytečného útěku k prvoplánovému fantasy nebo přesunu do jiných koutů světa. Tímto příkladem je Juraj Červenák, populární autor fantasy románů a povídek. Pokud jste nečetli například příběhy kapitána Bathoryho nebo případy dvojice Stein a Barbarič, pak jste o hodně přišli. Obě zmíněné série se odehrávají ve více či méně blízkém okolí Česka i Slovenska. V případě kapitána Bathoryho i jinde po světě, ale zasazení děje například do rudolfinské Prahy je prostě výborný nápad, kterého by se mohlo nejedno studio při vývoji chytit. Další knižní série Bohatýr pak přidává velmi slušnou porci nejen slovanské mytologie a demonstruje, že i z pozapomenutých fragmentů se dá poskládat něco zajímavého.
Fantasy jako takové má tendenci utíkat k západnímu provedení a nechává tak čtenáře/hráče v obklíčení draků, elfů, trpaslíků, mágů a přepálených hrdinských výprav. Naopak slovanské fantasy, jehož nejzářnějším příkladem je polský Zaklínač, ukazuje fantasy středověk trošku jinou optikou. Slovanštní bohové nebo mytická stvoření jako Baba Jaga, vodníci nebo Koščej jsou naším vývozním artiklem, kterému se ale na úkor západního střihu nedostává ani zdaleka tolik prostoru. Na vině jsou trošku naše místní pohádky, které mají často tendenci některé fantaskní stvůry prezentovat v odlehčení nenásilné verzi, ovšem v dospělém podání původních legend se jedná například v případě vodníků o pěkně nebezpečná stvoření.
Fantasy impulsů by se tedy našlo plno, ale co historie? Ani tady není nouze, jak dokládá již zmínění Kingdom Come. Nemůžu tu mluvit za své slovenské kolegy, ale české země před rokem 1918 rozhodně nejsou nezajímavé. Stačí se podívat už jen na zmíněné období vlády Rudolfa II., kdy do Prahy mířil nejeden okultista a legendami se nešetřilo. Máme tu ale také Velkou Moravu, Přemysla Otakara II., Karla IV., třicetiletou válku, válku s Turky, čarodějnické procesy, revoluční rok 1848 a po pořádném skoku můžeme koneckonců zmínit třeba i období tzv. první republiky. Proč se toho tedy bojíme?
Jak je ti Rakousko?
Můj osobní názor je, že jsme se do teď nedokázali vypořádat s vlastní historií. Na éru vlády Habsburků se díváme skrz prsty a symboly oné doby si spojujeme jen s útiskem ze strany Vídně. Nebo kohokoliv jiného napříč dějinami. Jako suverénní stát jsme nestrávili tolik času, aby si lidé stihli vybudovat řádný vztah a s klidným svědomím se dívat zpátky do minulosti. Je to velká škoda, protože máme bohatou historií ať už jako samostatné království české nebo jako součástí Rakouska – Uherska nebo cokoliv mezi tím. Zároveň se může zdát, že prostředí střední Evropy a papírově bezvýznamných států prostě nemůže být zajímavé pro širší masy. Přitom to byly právě Čechy, které často iniciovaly dění ve zbytku Evropy. Stačí se podívat na již zmiňovanou třicetiletou válku nebo období vlády Karla IV., v obou případech se jednalo o naprosto zásadní události.
Strach z vlastní historie a potenciální kontroverze s tím spojené je spolu s nejistým přijetím ve světě asi hlavní dvojicí odrazující tuzemské vývojáře od tvorby her z nám blízkého prostředí. Zároveň je třeba mít velmi dobré povědomí o historických kulisách, než se do některého určitého období rozhodneme děj hry, knihy nebo filmu zasadit. Tady odvedl tým z Warhorse při tvorbě Kingdom Come neskutečnou práci a mohl by být inspirací nejedné skupině autorů i mimo herní svět. Jenže čas a zdroje potřebné pro podobnou přípravu nerostou na stromech. Stvořit vlastní fantasy svět nebo využít nějaké dobře známé zasazení je mnohem jednodušší. Obzvlášť v případě, že jsou materiály všude kolem na dosah ruky.
V dětství jsem měl oblíbenou knihu s titulem Mýty a legendy – Egypt, Řecko, Galie. Koukal jsem do ní skoro pořád a velmi brzy k tomu přibyla i dvojice zaměřená na severskou a mezoamerickou mytologii. Příběhů a legend z těchto končin je totiž plno a navzdory Evropanům na amerických březích jsou poměrně snadno dostupné. A takového Thora znají všichni už jen díky komiksovému zpracování. Na druhé straně po Slovanech a jejich legendách toho příliš nezbylo. Respektive ne tolik, aby se vytvořil podobně atraktivní kánon. Stačí si uvědomit, že první pořádné písmo sem přinesl až Cyril s Metoděje. S spolu s šířením křesťanství se tak slovanští bůžkové a modly stávaly nežádoucími a do dnešních dnů se nám kvůli absenci písemných pramenů toho o nich příliš nedochovalo.
Strach z nám samotným neznámého historického kontextu je tedy oprávněný. V praxi jde ale ještě o mnohem zásadnější problém, který snadno přebije i sebelepší koncept, který určitě leží v mysli nejednoho vývojáře.
Kdo to zaplatí?
Dejme tomu, že jsme ale našli ideální zasazení v kontextu české nebo slovenské historie. Třeba trošku romantizovaný Jánošík. Větší RPG z překrásného prostředí s dějovými zvraty, politikou, magií (Jánošík měl podle legend kouzelnou valašku) a samozřejmě i sexem, protože ten prodává. Nastudovali jsme si podklady, zjistili, co se tehdy nosilo, jak se mluvilo, kdo kde čemu šéfoval, jak který hodnostář vypadal a tak dále. A teď zkusme slavného zbojníka vyvést za hranice. Podařilo by se zopakovat úspěch Kingdom Come? Kdo by se do takové hry vůbec pustil? Sešlo by se dost backerů na Kickstarteru? Našel by se opět mecenáš typu Zdeňka Bakaly, který by navzdory strachu z investic do herního průmyslu podpořil podobné dílo? Těžko hádat, ale troufnu si říct, že ne.
Podmínky pro vývoj her nejsou v Česku a na Slovensku ani zdaleka tak dobré jako třeba v případě Polska, kde si vedení státu uvědomuje potenciální herního průmyslu, zcela cíleně ho podporuje a nebojí se obdarovat kopií Zaklínače ani amerického prezidenta.
Tvrdit, že v České republice a na Slovensku nevznikají zajímavé hry by byla velká lež. Vznikají. A není jich málo. S tím, jak je v dnešní době snadné s vývojem začít, je tu obrovský potenciál, který jen podtrhují stále nové a zajímavé hry. Je pak jedno, jestli se bavíme o Feudal Alloy nebo Workers & Resources: Soviet Republic. Pokud to neudělá vrchnost, měla by se ozvat herní komunita a dát vývojářům jasně najevo, že je tu zájem o hry z našich luhů a hájů. Pěknou budovatelskou strategii, adventuru ze staré Prahy nebo ono jánošíkovské RPG. Osobně se bojím, že se žádné podobné hry nedočkám, ale kdo ví. Třeba budu příjemně překvapen.
