Smečka vlků si nelítostně vybírala ze tří posledních ovcí, které ještě zbyly na travou porostlém břehu moře. Pak se jeden z nich rozběhl k jehněti, které stálo takřka u samého okraje strmého srázu a to v záchvatu strachu ustoupilo… a skončilo ve vlnách. Zbyly poslední dvě ovce a z roztrhaných kusů zvířat poházených všude okolo bylo jasné, že nezbývají na dlouho. Dva z vlků se k nim právě rozběhli, když Robin vykřikl…
…protřel si oči a před sebou spatřil pokojně se pasoucí stádečko svých ovcí. „To byl ale hnusný sen,“ oddychl si, a protože už se schylovalo k večeru, rozhodl se zahnat ovce domů. Zvedl se a začal hledat píšťalku, aby přivolal svého psa Rajníka.
Možná ještě nebylo tak pozdě, jak se Robinovi zdálo. Z pevniny totiž k pobřeží táhly černé mraky a zakrývaly pomalu slábnoucí slunce. Zvedl se větřík a během chvilky se z něj stal vítr. Z dáli se ozval hluk hromu a v blízké vesnici začali zapalovat hromnice.
Robin pocítil nepříjemný závan chladu, ale to už naštěstí zaháněl poslední ovce do ohrady a pak se spěšně vydal do chaloupky. Sotva za sebou přibouchl dveře, ozvaly se první kapky deště dopadající na vyschlou doškovou střechu.
Poryvy větru nabíraly na intenzitě a vyvracely vše, co jim přišlo do cesty. Do kapek deště se přimísily kroupy a každý, koho by snad ještě napadlo zůstat venku, požádal tenhle nápad, aby ho laskavě opustil. A tak se stalo, že žádný – ani náhodný – pozorovatel Sochy nespatřil, jak dva mraky náhle změnily svůj tvar. Z jednoho se stala ruka, jejíž prst s masivním zlatým prstenem mířil dolů na zemi a z druhého hlava… Je otázkou, proč si mraky nevybraly ke své přeměně nějaké sympatičtější tvary, ale z následujícího děje se zdá, že neměly příliš na vybranou.
V očích hlavy se zablesklo a ozval se smích. Lidé, kteří si až dosud mysleli, že nejhorší na bouřce jsou hromy, museli poopravit své mínění. Proti smíchu čaroděje, který se tak náhle zhmotnil z mraků nad dosud poklidným Manohonským krajem, byl hrom asi jako dopad špendlíku do olejové louže proti řevu hladového lva.
Manohonským krajem už po staletí kolovala pověst, že je zakletý. Prapraprababičky prapradědečkům, prapradědečkové prababičkám, prababičky dědečkům, dědečkové matkám a matky synům vyprávěli, že strašný čaroděj Swigrid uvrhl na kraj kletbu věčné zimy. Jen jedním se dá tato kletba vždy na jeden rok zvrátit: pokaždé, když má přijít jaro, musí nejváženější manohonský občan zatroubit na kouzelný lesní roh Kerké a tím ho přivolat. Běda však, kdyby jednou nestrefil ten správný den, nebo kdyby roh ztratil…
A tak všichni vždy po dlouhé zimě s napětím očekávali onen kouzelný zvuk lesního rohu a vždy, když ho uslyšeli, přišlo opravdu jaro.
Náhodný čtenář tohoto příběhu by snad mohl považovat vyprávění o rohu za nepřípadné, vždyť se odehrává teprve koncem září, tedy v době, kdy si onen Vodopád, nejváženější manohonský občan, nepřipouští ani tu nejmenší myšlenku na to, že by se snad mělo troubit (upřímně řečeno – onen občan právě sedí v krčmě a po šestém žejdlíku piva se širokým úsměvem žvatlá cosi o tom, že taková slota byla v kraji naposledy v devětapadesátém).
Leč všechno je jinak. Swigrida právě včera přestala bavit myšlenka, že by zase měl poslouchat to nesnesitelné troubení. A tak povolal nad kraj mraky, déšť, kroupy a také první vločky sněhu.
Vichřice s bouřkou měly být předzvěstí zimy, která přijde brzy a bude trvat dlouho. Možná, že věčně…
Když se Robin druhého dne probudil, nebylo už po mracích ani stopy. Venku byl stejně krásný den, jako včera ráno a on neměl nejmenší tušení, že se od včerejška mnoho změnilo. Netušil, že až se za chvilku vydá na obvyklý středeční trh, stane se hlavním hrdinou příběhu, který má rozhodnout o budoucnosti manohonského kraje na mnoho let dopředu.
Miroslav Žák
České a slovenské hry sbírám od roku 2001. Více než o samotné hraní se zajímám o vývoj a archivaci. Mojí hlavní zbraní je motivace.
