John Macmillan – Vlastní deník

Pozn. – protože všechna důležitá místa, kde jsme sváděli boje, byla později podrobně zmapována, přidávám i patřičné fotografie oblastí, kudy vedla má trnitá cesta k vítězství. Joan měla navíc dobrý nápad, že bychom je mohli všechny nějak nazvat …

1)Mise: Začátek

Ocitl jsem se na jakémsi pahorku. Ač ještě omámen vedlejšími účinky EONU, okolní fauna a flora byly jasným důkazem, že skok o 2 000 0000 let do minulosti se zřejmě povedl. Podařilo se mi navázat spojení, jenom jsem netušil s kým a před čím mne tak neurvale varoval.

Najednou jsem zaslechl nepříliš vzdálenou střelbu a mé vojenské instinkty se okamžitě probudily. Rozhodl jsem se raději schovat hlouběji do lesíku na západ, odkud bylo slyšet burácení vodopádu.

Zde jsem narazil na amerického vojáka B. Brandona. Byl vystrašený a zraněný. Bohužel jsem s sebou neměl nic, čím bych jej ošetřil. Řekl mi, že jak se tu zmaterializoval, začal na něho hned někdo střílet. Naštěstí se znovu rádiem ozval onen neznámý člověk a konečně se také představil. Tvrdil o sobě, že je plukovník americké armády, jmenuje se Powell a že máme pokračovat s maximální opatrností na severovýchod. O tom, co se vlastně děje, neřekl nic…

S des. Brandonem jsme došli zpět k místu, kde jsem se objevil já. Museli jsme severním směrem přejít přes jakousi vyježděnou cestu. Ještě než jsme tak učinili, zaslechli jsme zvuk motoru. Po cestě projelo bojové vozidlo. Rozhodně nebylo americké. Počkali jsme, až odjede a nastane zase ticho. Rychle jsme cestu přeběhli. Vzápětí se v mé vysílačce ozval hlas s podezřelým přízvukem ujišťující nás, že máme jít stále na sever. Rozhodl jsem se ale věřit plukovníkovi Powellovi, že cesta na sever znamená smrt v podobě léčky nepřítele. Také mi řekl, že poblíž by měl být ještě jeden Američan. Po skončení radiového rozhovoru s plk. Powellem jsme odbočili na východ, kde jsme na zmíněného Američana narazili. Nevypadal nedůvěřivě a ustrašeně jako Brandon, ale spíš naštvaně. Jmenoval se Cyrus Parker. Kousek dál na východ byla zjevně nepoužívaná cesta, po které jsme se vydali znovu na sever.

Zde jsme narazili na dva cizí vojáky. Jakmile nás spatřili, jeden z nich začal okamžitě rusky volat o posily a ten druhý vypálil skoro celou dávku ze svého samopalu naším směrem. Teď šlo o čas. Museli jsme je co nejrychleji zabít a přitom dávat pozor na zraněného des. Brandona. Jedna střela mne sice trochu škrábla, ale hlídku jsme úspěšně zlikvidovali. Teď rychle k místu, které určil plk. Powell.

2)Mise: Průzkum pokradmu

Tušení se proměnilo v jistotu. Nepřátelé, které jsme potkali a před kterými nás Powell varoval, byli Rusové.

Nechápal jsem, jak se sem mohli dostat, ale to bylo teď vedlejší.

Narazili jsme na další lidi, naštěstí to byli Američané. Dva dělníci a jeden poručík, Lisa Lawsonová. Převzal jsem nad nimi velení a pokračoval na sever dle pokynů Powella. Náhle se před námi zmaterializoval jakýsi vědec, Američan s arabskými předky (I). Představil se jako jaderný fyzik Paul Khattam, přidal se k nám a vyléčil zraněného Bobbyho Brandona.

Při sestupu z kopce jsme narazili na několik mrtvol v amerických maskáčích (II). Zřejmě to byli naši, ale pokročilý rozklad znemožnil zjištění příčiny jejich smrti. Vojenské známky chyběly. Bylo ale jasné, že jsme asi blízko nepřátelské základny, kterou nám plukovník přikázal dobýt. Ty mrtvoly byly ovšem zřetelným varováním nepokoušet se útočit právě z této pozice. Nařídil jsem pokračovat přímo dolů na jih podél kopce, ze kterého jsme přišli.

Dorazili jsme k řece. Při pokusu přebrodit ji, jsme zahlédli dva ruské vojáky, kteří se právě chystali k popravě zajatců. Rozhodně jsme tomu nehodlali přihlížet, takže se poprava nakonec nekonala. Khattamovi se navíc povedlo jednoho umírajícího zajatce ošetřit (III). Zbývající rukojmí bohužel stihli Rusové postřílet.

Pokračovali jsme spodem podél řeky stále na východ. Poté jsme změnili směr na sever, kde jsme získali dvě ruská bojová vozidla, bohužel ale s téměř prázdnou nádrží. Po obsazení ruského skladiště našimi dělníky se znovu ozval plukovník Powell s dalšími pokyny. Měli jsme obsadit i druhou ruskou základnu, která ležela kousek západním směrem od naší současné pozice.

Nejdříve jsme zničili předsunutý bunkr na kopci (IV). Poté se por. Lawsonová dobrovolně nabídla jako volavka pro vyprovokování ruských vojáků tak, abychom je z toho samého kopce mohli postřílet, což se také povedlo. Ještě ale zbýval jeden bunkr přímo v ruské táboře. Během krvavé zteče jsem byl několikrát nucen své muže stáhnout do bezpečí, kde je Khattám zcela ošetřil.

Nakonec nám i tato základna padla do rukou bez vážnějších ztrát. Obnovil jsem zničený bunkr a nechal postavit raději ještě jeden, abychom měli nějaké obranné postavení.

Znovu se ozval plukovník s příkazem přenést co nejvíce materiálu z východního skladiště. Všem jsem tedy rozkázal vzít si ve skladišti montérky včetně dělnického vybavení.

Během transportu materiálu se poblíž základny objevil ruský civilista (V), tvrdící o sobě, že je inženýr a jmenuje se Michal Berezov. Prozatím jsem ho uvěznil v našem severním skladišti. Určil jsem jednoho člověka, aby ho uvnitř hlídal.

Po nějaké době přijelo zásobování. Pochopitelně ruské, protože ještě neměli ani páru, že zdejší soudruzi jsou už mrtví. Pokusili jsme se vozidla zničit, ale ujeli nám. Nyní se tedy dal v krátké době očekávat ruský útok.

Přerušil jsem okamžitě transport a všem lidem (jen Khattámovi jsem nechal jeho zdravotnické vybavení) jsem ve zbrojnici rozdal zpět samopaly a poslal nejschopnější vojáky do obou bunkrů. Nyní už jsme byli připraveni „uvítat ruskou delegaci“. Když se konečně dostavila, překvapivě to nebyl (díky bunkrům) velký problém, ji zneškodnit. Tím pro nás další úkoly v této oblasti skončily.

Plukovník mne konečně navíc nevědomky potěšil zprávou, že se setkám se svým starým dobrým kamarádem kpt. Andym Cornellem, velitelem druhé operační skupiny kus na severovýchod od nás…

3)Mise: Průlom

Po setkání s Andym a vyslechnutí dalších povelů od velitele Powella jsem se svou skupinkou musel pokračovat stále na východ.

Andy si s sebou vzal našeho vězně Michala Berezova a pokračoval jiným směrem podle rozkazu plukovníka. Než jsme dorazili na americkou základnu, kde jsem převzal velení, museli jsme se probít přes skupinku několika ruských vojáků.

Musím říci, že jsem byl docela nervozní z blízké přítomnosti početných ruských sil. Kdybych to ale dal najevo, byl bych špatný velitel. Okamžitě jsem rozkázal postavit laboratoř a dílnu, abychom mohli postavit pokusná vozidla na solární pohon. Ty se nám sice povedlo vyrobit, ale bylo jasné, že s těžkou ruskou technikou se měřit nemůžou. Nejlepší na tom ovšem bylo, že jsme měli zkusit dovézt alespoň jedno solární vozidlo za ruskou linii.

Předchozí velitel základny mě seznámil s nejlepším americkým průzkumníkem (alespoň to zcela vážně tvrdil) – des. Frankem Forsythem (II). Docela jsem mu i věřil, protože se v základně objevil znenadání – jako nějaký duch. Překvapivě ho znala i Lawsonová, kterou si okamžitě po svém příchodu začal dobírat. Frank sice působil dojmem lehkovážného chlapíka, ale poznal jsem, že ve skutečnosti moc dobře ví, co dělá. Proto jsem vyhověl jeho žádosti a nechal ho provést další průzkum.

Brzy po jeho odchodu na naši základnu narazila ruská hlídka (I). Kdybychom ty dva vojáky nestihli včas zabít, mohli by zavolat soudruhům o posily a pořádně nám zatopit. Dlouho jsem váhal, zda nechat napospas základnu i solární vozidla nepříteli, vzít všechny své lidi a pokusit se s nimi probít přímo na sever od základny – co nejtěsněji u západní části oblasti. To by bylo ale nejjednodušší řešení a věděl jsem, že ta solární vozidla by se nám mohla opravdu hodit.

Nakonec se nám přeci jen podařilo dostat se i se solárním vozidlem přes nepřátelskou linii. K mé velké lítosti to ale Andy Cornell se svou jednotkou nezvládl…

4)Mise: Křest ohněm

Z hlavní základny Alfa, kde jsem byl povýšen velitelem amerických ozbrojených sil gen. Ronem Harrisonem (stali jsme se docela dobrými přáteli, což se ovšem nedá říci o veliteli Alfy – plk. Powellovi) na kapitána, jsem měl sám ještě dnes odjet na základnu Gama. Čekal mne tam další důležitý úkol. Těšil jsem se, protože po mnohadenním nicnedělání na Alfě jsem začal příliš myslet na Joan…

Po příjezdu jsem nad Gamou převzal velení od por. Jeffa Browna. Ten mi mezitím sdělil, že jižně nedaleko od nás, postavili Rusové svou základnu a lze očekávat, že se brzy pokusí získat naše ropná naleziště. A rozhodně to nebude diplomatickým způsobem.

Po prohlídce ropné věže mě zkontaktoval gen. Harrison. Informoval mě, že Rusové postavili na jihozápadě předsunutou základnu a brzy tedy můžeme očekávat jejich útok. Přislíbil mi posily, které ovšem nedorazí hned, takže zatím musím vydržet s tím, co mám. Okamžitě jsem tedy začal vydávat rozkazy.

Nejdříve jsem nechal postavit zbrojnici a laboratoř. Dva dělníky jsem poslal podívat se po nějakém materiálu v severní části oblasti, kde zatím nepřítel neoperoval. Ostatní personál jsem nechal zkoumat všechny dostupné technologie. Po dokončení výzkumu jsem přestavěl laboratoř na zbraňovou, postavil naftovou elektrárnu a nechal vyvinout technologii pro rotační kulomet. Po sehnání nezbytného materiálu jsem uskutečnil přestavbu dílny na továrnu. Během toho jsem poslal několik mužů do zbrojnice a vybavil je samopaly. Právě včas, aby snadno zneškodnili první útok několika ruských vojáků. Po dostavbě továrny mohli mechanici konečně začít vyrábět první vozidla s rotačním kulometem, středním kolovým podvozkem a (po nepříliš dobrých zkušenostech se solárním pohonem) nově vyvinutým spalovacím motorem.

Během jejich výroby, kdy mnoho lidí muselo průběžně shánět chybějící materiál, se ozval velitel slíbené posily – por. Lucy Donaldsonová. Nejkratší cestu do naší oblasti jí ale blokovali Rusové, takže se k nám jen tak hned nedostane. Mezitím jsme pokračovali ve snaze vyrobit co nejvíce vozidel. Jednoho vědce jsem také poslal zjistit místo dalšího ropného ložiska pro případnou stavbu druhé ropné věže. Bylo východně poblíž naší základny, přesně jak předpokládal por. Brown.

Po nějaké době se znovu ozvala por. Donaldsonová s tím, že zřejmě dorazila do naší oblasti, ale jako naschvál se ocitla v sevření mezi jižní a jihozápadní ruskou základnou. Takže nezbývalo, než zaútočit na předsunuté ležení nepřítele na jihozápadu (I). Poručíku Donaldsonové jsem rozkázal zůstat zatím na kopci (II) a to tak, aby je nemohl spatřit nepřítel, který operuje v jejich bezprostřední blízkosti. Počkal jsem na vyrobení alespoň tří vozidel, jako řidiče určil nejschopnější mechaniky s rozkazem vyrazit do útoku.

Nejprve zničili ruské vozidlo, které mělo naštěstí stejné parametry jako ta naše. Ruští vojáci, kteří celkem bez rozmyslu vyběhli bránit svou základnu, byli pro naše kulomety snadná kořist. Vzápětí se naše vozidla pustila do obranné věže. Jakmile hrozilo přílišné poškození některého vozidla, řidič se s ním pokaždé včas stáhl, opravil jej a opět pokračoval v útoku. Stejným způsobem byl zničen i bunkr, což byla poslední obrana této malé základny, kde Rusové těžili ropu stejně jako my.

Před celkem očekávanou reakcí jižní ruské základny (v podobě několika ruských tanků a vojáků) jsem nechal všechny své jednotky stáhnout do bezpečí naší základny. S pěti vyrobenými vozidly (výroba samozřejmě neustále pokračovala) a zbrojnicí obsazenou vojáky nebyl velký problém zničit další, silnější ruský útok. Po chvíli jsem s veškerou opatrností dostal por. Donaldsonovou i s její skupinou do naší základny.

Přibližně v této době se znovu ozval gen. Harrison s informací, že pro Rusy má tato oblast strategický význam a budou se jí chtít za každou cenu zmocnit. Dostal jsem za úkol tomu předejít vytlačením Rusů z této oblasti. Harrison mi přislíbil další posily. Snad budou mít více štěstí, než por. Donaldsonová. Začal jsem připravovat finální útok. Vozidla jsem nechal natankovat a opravit, vojákům ve zbrojnici přikázal maximální ostražitost.

Poté jsem vyrazil se všemi vozidly směrem k ruské základně. Podle dřívějších průzkumů bylo jasné, že na náhlý a zdrcující útok nemáme dost jednotek. Navíc bychom utrpěli značné ztráty, protože nepřítel byl velmi dobře opevněn. Proto jsem dal povel, aby jedno vozidlo vyprovokovalo mobilní nepřátelské jednotky. Mimo dosah obranných věží se nám je pak podařilo zničit. Dále bylo třeba několika útoky postupně rozstřílet ruská opevnění. Důležité přitom bylo, aby se všechny jednotky soustředily vždy jen na jedno obranné postavení. Během toho jsme museli poškozená vozidla včas stahovat z boje a opravovat. Když nezůstalo ani jedno ruské opevnění funkční a většina posádky základny byla mrtvá či umírala, dal se zbytek těch ruských parchantů na útěk.

To byl – alespoň pro mne – sladký moment, který znamenal naše první důležité vítězství!

5)Mise: Duše opočlověka

Po vítězství na Gamě jsem se musel zúčastnit vrcholné porady o dalším postupu proti Rusům. Zde náš zkušený vědec Tim Gladstone navrhl sice poněkud fantastickou, leč zajímavou myšlenku – zkusit ochočit zdejší opolidi. Vedení souhlasilo. Nic jiného jim ani podle mne moc nezbývalo.

A když jako velitele této mise vybrali mne, ani mě to moc nepřekvapilo.

Měl jsem za úkol doprovodit Tima Gladstona zpět na Gamu, kde v blízkém severovýchodním sektoru žily domorodé kmeny. Po našem příchodu jsem určil prozatímního velitele Gamy, vybral jednotku a společně jsme vyrazili do severovýchodního sektoru.

Neočekával jsem ale, že se ocitneme v divoké džungli.

Na nejbližším vhodném prostranství jsem začal se stavbou základny Delta. Postavil jsem skladiště, pro Tima zřídil laboratoř, kde on a další vědci prozkoumali možnost využití sluneční energie. Než jsme ale stačili postavit solární elektrárnu, z džungle se najednou vynořili snědí lidé v neznámých vojenských uniformách a začali na nás střílet. Jednomu z nich se dokonce povedlo ukrást naše vozidlo, moc daleko jsme ho s ním ale dojet nenechali. Během útoku pokřikovali nějakou neznámou řečí. Por. Lawsonová prý ale slyšela jasně jednoho útočníka mluvit německy. Kolik dalších překvapení mne tady ještě čeká? I když jsme jejich útok odrazili, bylo třeba počítat s tím, že těchto neznámých agresorů se může skrývat v džungli víc, a proto jsem nechal postavit dva bunkry.

Po dokončení solární elektrárny nás čekalo další překvapení, tentokrát příjemné. Tím bylo objevení pohřešovaného vědce Denise Petersona (I), specialisty na optoelektroniku. Celý rozrušený nám vyprávěl, jak ho EON „vyplivl“ daleko od ostatních a než tady na nás narazil, strávil mnoho dnů blouděním v džungli. Za přispění Denise se dali vědci do analyzování řeči opolidí (o kterých jsme ale všichni mezi sebou mluvili jako o opičácích). Po dokončení výzkumu prohlásil Tim, že je připraven zkusit ochočit nějakého opa přímo v terénu. Poslal jsem s ním ještě další schopné vědce, neboť jsem předpokládal, že se tím proces urychlí a měl jsem pravdu. Povedlo se nám ochočit hned několik opic. Nutno říci, že nevykazovaly zrovna vysoké známky inteligence a bylo potřeba dalšího výzkumu, jak je učinit něčemu užitečnému. Pozor jsme ale museli dávat na agresivní jedince, často taková rozzuřená opice pronásledovala naše vědce až k táboru. Několik jsme jich proto museli i zabít. Brzy se ukázalo, že když s sebou měli vědci již ochočenou opici, tak se divoké opice v jejich blízkosti chovaly mnohem klidněji a více našim vědcům při pokusech o komunikaci důvěřovaly.

V laboratoři jsme při výzkumu jejich psychologie za účasti vybraného exempláře zjistili, že se všechny opice dají naučit jednodušším manuálním činnostem a zastat tak většinu práce našich dělníků. To byl samozřejmě skvělý výsledek. Denis také v laboratoři prozkoumal možnost stavby radaru, který by nás včas varoval před vpádem nepřítele. Jeden jsem tedy na zkoušku přikázal vyrobit.

K tomu jsme ale nejdříve museli postavit továrnu a k ní přistavit specializovanou dílnu, tzv. radarový přístavek. Přestože bylo možné radar umístit i na obrannou věž, zvolil jsem raději mobilní umístění na vozidle. Ukázalo se ale, že budeme muset pro dostatečný přívod energie postavit ještě jednu elektrárnu, jinak by výroba trvala zbytečně dlouho.

Po úspěšném zprovoznění radaru jsem nahlásil na základnu Alfa splnění úkolu.