Moje absolventská hra z roku 2025. Kabel je surrealistická hra zkoumající paradoxy informací ve společnosti prostřednictvím metafory izolovaného ostrova. Hráč vstupuje do role zdánlivého zachránce – nositele pokroku a budoucnosti, který má prostřednictvím signálu propojit odpojené místo se světem. Tato pozice „mesiáše“ je však ironicky podkopána faktem, že postava sama je otrokem technologie, která ji ovládá – doslova má v hlavě zaražený kůl sloužící k šíření signálu a její pohyb připomíná hadrovou loutku na provázku.

Jedním z hlavních témat hry je reflexe ideologie a její relativizace v kontextu posttotalitní transformace. Hra je strukturována do tří částí, které alegoricky zachycují českou moderní historii: euforii devadesátých let a nástup divokého kapitalismu, následné vystřízlivění a antiutopickou realitu, která kontrastuje s neoliberální idealizací světa. Tato období jsou ve hře spojena přes vztah k informacím v digitální době. Signál ve hře reprezentuje pokrok a domnělou možnost neomezeného přístupu k poznání, současně ale odhaluje paradox informační přesycenosti a následné prázdnoty.

Klíčovou mechanikou je hledání optimální cesty pro vedení signálu, který nesmí být blokován existujícími strukturami. Tato mechanika funguje na dvou rovinách: praktické (řešení puzzle) a metaforické (hledání cest v ideologicky formovaném prostoru). Rozšiřování signálu na první pohled přináší pozitivní změny – aktivují se generátory, rozsvěcují se světla, místo ožívá. Postupně se však odkrývají negativní důsledky tohoto „pokroku“: signál generuje vizuální a informační smog, který znečišťuje krajinu a ztěžuje orientaci, a ostrov se začíná potápět, což vede k postupné linearizaci herního prostoru – hráč má stále méně možností volby.

Vizuální styl balancuje na hranici mezi komedií a hororem jako další reflexe ambivalentních pocitů z mediální reality současného světa. Postavy připomínají nemotorné digitální loutky, hadrové panáčky tahané po mapě jako pouhé nositele a šiřitele informací. Specifickým prvkem je kamera: hráč nemůže ovládat pohled, místo toho se mu nabízejí předdefinované kamerové úhly aktivované jeho pohybem. Toto omezení funguje jako metafora přednastavených perspektiv, v jejichž rámci se pohybujeme a kamera nám diktuje, co přesně z ostrova máme vidět.

Téma hry se během tvůrčího procesu postupně vyvíjelo a prohlubovalo v reakci na aktuální společenské události. Od první prezentace našich konceptů jsme byli svědky řady událostí, které jen prohloubily pocity, jež Kabel zpracovává: návratu Donalda Trumpa do prezidentského úřadu po boku Elona Muska podporujícího krajně pravicové strany a hnutí, systematického ničení civilní infrastruktury, masového vysídlování obyvatel a rozsáhlých ztrát na civilních životech způsobených izraelskou armádou v Gaze a následné relativizace těchto témat českou politickou reprezentací. Hranice mezi realitou a absurditou, mezi komedií a tragédií se stírají a Kabel tak zachycuje pocity, které oscilují mezi cynickým humorem a depresivní rezignací nad tím, že v tomto světě budeme muset nějak přežít. Kabel tedy není hrou o ideologii v abstraktním smyslu, ale záznamem prožívání současnosti.

Klade si za cíl vtáhnout hráče do ambivalentních pocitů, které charakterizují naši epochu – především mezi nadějí na lepší informovanost a frustrací z informačního chaosu. Cílem není nabídnout jednoznačné odpovědi nebo útěchu, ale zprostředkovat autentický pocit dezorientace a absurdity, který se postupně stává definičním rysem současného světa.